Chci říct, že jsem úžasná pěstitelka, ale nemůžu....

Letos v lednu jsem si koupila ve výprodeji zubožené Cymbidium za neuvěřitelných 40Kč.

Vím, že tato orchidej není vhodná pro pěstování ve vytápěných bytech, přesto jsem si řekla, no za 40 - nekup to.

---

Moc jsem se s ní nepárala, dala jsem jí k mámě na uzavřený balkon, kde jí buď někdo zalil a nebo taky nezalil. Když nám dodělali zateplení domu, vzala jsem si jí domů a šup s ní na lodžii. Péči neměla nijak závratnou, sem tam zalít. Nic převratného jsem od ní nečekala, viděla jsem, že přes svůj ubohý vzhled stále žije, protože jí vyrostly tři nové trsy listů. Tyhle listy byly svěží a zelené na rozdíl od těch, které na ní zůstaly po pobytu v supermarketu. Když hrozilo, že začne mrznout, což podle mojí veskrze špatné úvahy bylo koncem října, dala jsem milé Cymbidium na venkovní chodbu a nijak víc jsem si ho nevšímala.

Asi tak za 14 dní mě ale napadlo, že když je tak ubohoučké, že bych ho třeba mohla přesadit. Vzala jsem ho do kuchyně na stůl, že to tedy nějak rozkuchám a světe zboř se, já na něm objevila 3 květní puky. Sice jsem to nikdy před tím neviděla, ale poznala jsem hned, že to je opravdu kvetení. To zásadně změnilo můj postoj k této květině. Přesazování se nekonalo a já kolem orchideje chodila celkem svátečně naladěná. Modlila jsem se, aby dovykvetlo, přece vím, kolik nebezpečenství na krásnou květinu na chodbě číhá. Nedostatek světla, možná i vyšší teplota, málo živin a v neposlední řadě i nenechavé cizí ruce. Cymbidium mě tako napínalo asi 6 týdnů, pravidelně jsem ho chodila okukovat a hlavně fotit.

Dnes už vím, jaké bude, neboť část květů je už rozvinutá. Jeden stvol se mi bohužel zlomil, tak jsem ho zalepila a ovázala a vypadá to, že i tento dovykvete. Je to takový můj malý zázrak. Nevím, jestli bude kvést i příští rok, jelikož teď může být ještě pod vlivem všelijakých stimulujících preparátů od "výrobce", ale radost mi udělalo přenáramnou. Na rozdíl od jiných výprodejových orchidejí, které první rok také čile vykvetly, ale letos se ani jedné té potvoře do kvetení nějak nechce.

Z toho ovšem plyne, že přísloví " Nejblbější sedlák má největší brambory" se zakládá na holé pravdě...

Nemůžu říct

Nejde mi mluvení,

v krku mám bolení.

Nejde mi myšlení,

bolí mě v koleni.

Nebude nikdy vědět svět ,

co bych mu chtěla říct právě teď,

co trápí mě a žere

zkráceně všechno mě sere…

Pozor na vánoce

Po roce opět varování ... 
 
Rodiče, babičky, dědečci pozor na paragrafy !

 
1) Slibovat, že přijde Ježíšek - šíření poplašné zprávy
 § 357 Trestního zákona (dále jen TZ) - až 2 roky.
 
 2) Když nebudeš poslouchat, nedostaneš nic - vydírání
 § 175 TZ - 6 měsíců až 4 roky.
 
 3) Když budeš hodný, Ježíšek ti přinese ... - podplácení
 § 332 TZ - sazba až 2 roky.
 
 4) Lití olova - činnost, která může způsobit újmu na zdraví -
 §148 TZ - odnětí svobody až na 1 rok.
 
 5) Otevření dopisu pro Ježíška - porušení listovního tajemství -
 §182 TZ - až 2 roky.
 
 6) Když vydržíš až do večera "nepapat", uvidíš zlaté prasátko -
 § 207 TZ - zanedbání povinné péče - trestní sazba až 2 roky.
 
​ Takže bacha, Vánoce jsou za dveřmi !!!!"

Padesát odstínů všeho

Vona se mi strašně ráda prohrabuje v kožichu. Vim, že sem elegán, vo tom žádná, ale vona by mě svou láskou zřejmě chtěla vopravducky umořit. A nebo estli je tak fascinovaná mejma padesáti odstínama šedi, co mám v kožíšku.. tak nevim. Každopádně mi s tim ale hodně leze na nervy. Vona teda tvrdí, že se musí podívat, estli nemam blechy, ale to fakt kecá. Kde bych k nim asi tak přišel, že jo, dyž mě nepouští ven. Jedině vod tý psí hopsandy. Ta chodí z toho jejich vyvenčování zmazaná jako čuně a hned se ke mně hrne. Ale dybych měl blechy, asi by mě to kousalo, tak že je nemam a vona si vymejšlí, abych to její ňuchmání musel přetrpět. Sice mi říká: "Tovíš Číčo, to je úděl vás krasavců, že ženský po vás šílí," ale mě tyhle kecy fakt neberou.

---

Vona teda vůbec nejni ani trošku nápaditá. Aby tu nudnou šeď ňák změnila, to jí ani nenapadne. Vona tak hluboký myšlenky nejni ani schopná. A ten její čokl taky ne. Má teda ale kliku, že má mě. Já jí ty barvy změnim sám a dost snadno. Vůbec nepochybuju, že u ní umim bezpečně vyvolat třeba rudou barvu před vočima. A nebo zelenou na vobličeji. Zelenou umim asi v padesáti vodstínech. Jako zrovna nedávno.

Přišla domů a dyž se usadila do svýho, teda vlastně do mýho křesílka, začala bejt hodně neklidná. Porád si mrumlala: "Co to je za divný zvuk?"

Čučela kolem dokola, div si hlavu nevykroutila, ale páč mimo toho, že je slepá, je eště hluchá, furt na to nemohla přijít. Culil sem se pod fousky a rozhod se, že jí eště navíc pěkně zatáhnu za fusekli. Hezky sem se k ní přišmrdolil, jako že budeme mít lásku, ale vona mě dočista vodstrčila a řekla: "Tady něco hučí Číčo a já nemůžu přijít na to, co to je."

"Na to hned tak nepřindeš, při tvejch schopnostech," hezky sem na ní zamňoukal a jal se jí pozorovat, jak se snaží špiclovat uši. Jenomže dyk vona je neumí ani natáčet. Má je porád na jednom a tom samym místě a tak vo to víc musí kroutit hlavou. Ne, že by jí to bylo ale něco platný, pche… Já slyšim, kde se co šustne, ale vona je hluchá jako tetřev v říji. Bloudila tam po tom pokoji a furt nemohla na nic přijít.

"Samá voda, samá voda…." Snažil sem se jí pomoct, páč to zase už byla nuda, nuda, šeď. Konečně se přiblížila k inkriminovanýmu místu, teda k tomu malýmu rádiu, co si na něm pouští ty lesklý placičky a na kerým já rád vysedávam. Je na něm hodně čudliků a páček, kerý já moc rád zkoumam. Musim teda kápnout božskou, že jo, dyž se mi podařilo tu jednu páčku ňák přehodit nebo co, sám sem se lek, dyž to začalo šumět, ale potom sem si na to zvyknul a řek sem si, estli na to vona vůbec přinde.

Trvalo jí to teda rozhodně dýl, než mě to spustit. "Tady to je, Číčo, tys zapnul rádio, tys chtěl poslouchat muziku? Tos ale zapnul špatně, takhle ti to nikdy nebude hrát, ale jenom šumět."

To mě teda ale vopravducky našňupla. Potvora. Vona si snad myslí, že chci poslouchat tu její pakulturu, nebo co. Tak sem na ní prsknul: "No to určitě, tos zrovinka uhádla, já chtěl enom vedět, jak si bystrá. Musím ti teda říct, že žádnej převratnej bystrej talent fakt nejsi." Narovnal sem vocas do nejvyšší vertikální polohy a vodkráčel středem.

Koukala jako zkoprnělá a myslim, že v ten okamžik měla před očima novou úplně neznámou barvu…

Eště jednou a naposled

Vona mi porád říká, že sem ješitnej kocour. Dycinky, dyž se s ní nechci mazlit. Ale to je teda úplně vedle, pokavaď si myslí, že dyž na mě zapíská, přiskotačim fofrem jako ta potrhlá Žolina. To se teda holka ale hodně plete. Já se mazlim rád, ale musim na to mít chuť, že jo. A to vona nechce, nebo spíš nemůže pochopit. Vona vůbec nechápe spoustu věcí, ale to ví už všichní kolem, jenom vona ne.

---

Já sice chápu, že každej nemůže bejt takovej inteligent jako já, dokonce se snažim s ní mít i ňákou tu trpělivost, ale co je moc, je moc.

Kocouří snídani a vyčištění záchodku si představuju ráno kolem pátý hodiny. To sem už tak akorát vodpočnutej a mam hlad. A vona nechce vstávat. Potvora. Teda jenom ty dni, dyž nechodí vydělávat na ty nechutný blemty, co nám potom sype do misek.

A takový rána, který nejsou podle mýho gusta, nemam rád. Já mam hlad a vona se válí v posteli. Mňouknu na ní: "Koukej vstávat a vyšůrovat mi hajzlík a naval snídani!"

A víte, co udělá vona? Votočí se ke mně zadkem a uštěkne na mě: "Hele Číčo, dej pokoj, já chci ještě spát, jsem ráda, že dneska nemusím vstávat tak brzo."

Co je mi ale do toho, že vona chce spát, že jo. Mam hlad a chci svou snídani, i dyž je to blivajz, lepčí něco než nic. Tak jí to mňouknu eště jednou. "Vylez a dej mi nažrat a vykydej mi záchodek."

Kouknu na psí vtírku Žolinu, ale ta chrní taky, páč je to podlejzačka. Já mam teda podezření, že chrní jenom jako, ale že spíš špicluje co se děje, páč by možná už taky něco skousla. Jenomže vona prostě z pelechu nevyleze.

Protože sem v jádru hodnej kocour, zkusim to s ní eště jednou po dobrým. Vopravdu mi nikdo nemůže vyčítat, že bych se nesnažil mít s ní trpělivost. Dyk já sem takřka světec. Hodně nahlas a pěkně táhle mňouknu, aby veděla, že dyž si mi pořídila, že se vo mě má starat a že má teda vylízt z kutlochu a začít servírovat.

Je to ale vopravdu velká ignorantka, von jí to ten její velkej dvounožec říká správně. Enomže já se nenecham tak snadno vodbejt jako von. Já na ní pěkně vyskočim a hezky pěkně zblízka ji zařvu do ucha, že sem tady a že už nehodlam čekat. Vona teda nadává jako pominutá, ale stejně jí nic jinýho nezbyde, než vylízt a hezky se vo mě postarat. No a to už se přihasí i čokl, aby se taky přiživil na mým dílčím úspěchu, že sem jí konečně vypudil z postele.

Vona teda bručí a vrčí, ale to je mě dočista fuk, páč vim, že dyž jí teď projevim krapet lásky, bude mi zase zobat z ruky. Aby taky ne, dyk sem známá osobnost a vona si je hodně vědomá toho, že má doma kocouří celebritu. Jo, vy to eště nevíte? Vtírky si moc nevšímejte, ta se tam přimotala, aby taky urvala kousek slávy….

 

Ty její nechutný zvyky

To by mi teda vopravducky zajímalo, kde se vona furt s tou psí hopsandou fláká. Venku už je tma, já mam hlad a voni furt nejsou doma. Todle teda sou hodně podivný zvyky. Ne, že by mi extra tak vobě chyběly, to vopravdu ne, ale chci svou večeři. Dyž konečně přindou, sou vobě jako prasata. Vona teda má jenom zablácený boty, ale hopsanda je celá urousaná a špinavá a já prosím pěkně musim počkat, až vona jí hodí do pucu kožich a umeje nohy. Vona je teda na ty nohy hodně háklivá, mě už je taky hodněkrát myla, ale já se po večerech neflákám venku, že jo…ale zase se docela rád dívám na to, jak hopsanda todle šůrování taky nesnáší. Mňoukam na ní: "Tak dělej s tou hygienou, mam hlad, chci papáníčko, ale vona to snad zdržuje schválně, potvora."

---

Dyž už je konečně vtírka vygruntovaná, vona mi laskavě ráčí konečně něco naservírovat do misky. Vona eště nepochopila, že já chci masíčko a tak do misky vyklopí ňákou nechutnou kapsičku, co žeru enom proto, abych nepošel hladem. Du se teda podívat, estli vtírka nemá něco lepčějšího, ale má podobnej blivajz jako já. Tak sem si řeknul, estli to není ňákej její starej zvyk nás schválně mučit nechutnym žrádlem a estli bych to neměl někam nahlásit.

Eště že ten její velkej dvounožec nám podstrojuje. Ten nám voboum totiž dává syrový maso, tajně. Aby vona to neveděla. Páč vona na něj potom vřeští, že budeme mít tasemnice. Ne teda vona a já, ale já a Žolina. Mě by to asi nevadilo, dybych měl tasemnici, páč nevim co to je, ale zase to nemůže bejt nic tak hroznýho, páč voni taky jí maso, že jo. Sice si ho ňák vaří, nebo co, ale vona nám nedá ani to vařený. Potvora. Že prej je to kořeněný a nejni to pro nás zdravý. Tak tomu nerozumim, když to může konzumovat vona, tak proč ne my. Je to nespravedlivý.

Tak sem se hezky vo sebe zase postaral sám.. Pěkně sem si vyčíhnul, až bude mít to bílý hamavý masíčko připravený na to její kořeninový vaření. Moje vostražitost a trpělivost se mi vyplatila. Nechala ho vopravducky přes noc ležet na lince. Vona fakt nechápe, že já se dostanu všade kam chci a potom, vyskočit na linku, vodkud to tak pěkně voní, to by dokázalo kdejaký kotě. Bylo ho tam vopravdu hodně.

Tendle majstrštyk už se mi poved jednou, ale to sem do sebe naládoval jenom jeden kus a už sem nemoh. Teďka to bylo jiný, ne, že bych toho dokázal zbodnout víc, ale páč já nejsem kocour lakomej a Žolina mě nechává žrát z její misky, mňouk sem na ní, že máme mejdan a byla tam v cuku letu.

Vona teda Žolina je hotovej kombajn a já sem ve svý duši hodnej a nelakomej kocourek, tak sem jí všecko to zbylý maso, co jsem do sebe už nemoh naládovat, pěkně sházel na zem. Mlaskala, až sem měl vobavy, že jí probudíme a všechno nám to zarachne. Enomže vona spala jako špalek, vono to její noční venčení má taky něco do sebe. Žolina to dorazila silou vůle, už potom taky jenom funěla, já horko těžko seskočil z linky a vodvalili sme se svorně do pelechu. Nažokovaný sme byli vobá tak, že sme se ani nervali a společně sme zmožený usnuli spánkem spravedlivejch. Zato ráno, dyž vona chtěla začít vařit. To byl rachot. Nejdřív nevěřila svejm vočím, dyž civěla na ten prázdnej talíř. Potom si brblala: "Že bych to maso nevyndala?" Koukala do tý bílý almárie, co tam mají ty nám zakázaný lahůdky a trvalo fakt dlouho, než jí to vůbec došlo.

"Číčo, tys sežral to maso."

"Tak pardon, to bych si teda vyprosil. Já sem měl enom jeden kousek, vtírka měla hnedka tři. A vůbec, mysli trošku, kam by se to do mě asi všecko vešlo, ty chytrá…" jenomže vona, jak jinak, zase mi nerozuměla.

Tak s ní nemluvim, ne kvůlivá tomu, že mě sprdla, to ne, na to sem koneckonců už zvyknutej, ale že si snad myslí, že místo žaludku mám nafukovací balon a že jí vůbec nedošlo, že todle sem nemoh sežrat sám. No, já ale vim, jak to má s tou inteligencí a tak se s ní večír zase pudu udobřit.

 

Mlha přede mnou, mlha za mnou

Jelikož jsem stále v produktivním věku, musím za účelem přežití pracovat a tím vydělávat na daně. S touto situací jsem celkem smířená, neb není zřejmě jiné cesty… prozatím. Snažím se tudíž dodržovat i pracovní dobu, jak se ode mě očekává. Někdy ovšem jenom dobrá vůle přijít včas do práce nestačí. A to většinou v případě, kdy se do toho vloží mocná matka Příroda. Třeba svou neproniknutelnou mlhou a ještě za tmy. Jako nedávno. Zkomplikovala mi nejen včasný příjezd do práce, ale hodila mě do tak depresivního stavu, že mi hlavou šly myšlenky, které by za jasu slunce můj mozek snad nikdy nevyprodukoval. Ovšem chápu, že každý máme skryté rezervy zkázonosného myšlení, které propuká zejména v neprostupné mlze, kdy bychom jeli rádi vydělávat na daně, ale tak nějak se stane, že sice jedeme, ale nevíme kam.

Onen den byla mlha tak hustá, že by se dala opravdu krájet, bez toho, že bych nějak přeháněla. A když taková mlha padne na kruhový objezd, který má spoustu výjezdů, může se jednomu stát, v tomto případě mě, že jaksi vyjedu z kruháče poněkud předčasně a tak se přinatrefí, že se ztratím. Můj orientační smysl stojí za starou belu, o tom vím nejen já, ale i mé široširé okolí. Jenže v okamžik, kdy jedu pouze dopředu, s očima nalepenýma na sklo, dívajíc se, jak se před světly auta válí mlha ve smrtonosných chuchvalcích, je mi celkem k ničemu to, že vím o své nedokonalé orientaci v prostoru. Plzeňská Borská pole jsou bludiště i za světla, natož v době, kdy není vidět na krok. Nezbývalo nic jiného, než jet, držet se na silnici a modlit se. Pramínky potu se mi řinuly po zádech, když můj mozek vyprodukoval první zkázonosnou myšlenku. "Nemám automapu, co když vyjedu z Plzně a dojedu kdoví kam. Jak se vrátím, když pojedu pořád dopředu, než se ta mlha rozplyne, můžu dojet až do Německa.."

Druhá myšlenka byla: "Když tu někde zastavím, abych počkala, až se rozední a bude vidět, někdo to do mě napálí. A já vůbec nevím, kde se rosvěcují mlhová světla."

Při těchto chmurných myšlenkách jsem stále jela kamsi a snažila jsem se v mlze někde něco rozpoznat. Nikde ale nebylo vůbec nic vidět. Až na jeden zářivý neon kde svítilo Harley Davison. Neon to byl pěkný, ale jako orientační bod naprosto k ničemu, jelikož dodnes nevím, kde te tento podnik, nebo obchod vyskytuje. A potom přišla spása. Dojela jsem na jakousi konečnou trolejbusů a zrovna jeden trolejbus vyjížděl na svou linku.

Tak za ním se budu držet, ten mi dovede někam, odkud snad už trefím do práce. Hezky jsem se na něj přilepila držela se ho jako klíště. Jela jsem za ním několik zastávek, s vytřeštěnýma očima jsem koukala napravo, nalevo, ale pořád jsem nevědala, kde jsem. Až tu náhle jsem spatřila veliký, i když v mlze snadno přehlídnutelný neon obchodního domu Tesco. Byla jsem zachráněná. Tam to už poznávám, byla jsem na sebe pyšná. Je pravda, že mezi tím se už trošku rozednilo, tak, že mé zásluhy zase nebyly až tak ohromující, ale na tom nesejde.

Do práce jsem šťastně dojela o hodinu později, ale dodneška vůbec netuším, kde jsem všude co projezdila. Zřejmě jsem křižovala Borská pole sem a tam, v neznalosti jejich záludností jsem se tam motala jak nudle v bance.

Sláva všem veřejným dopravním prostředkům.

Nejen lidé jsou ďábelští a zvířátka andělští...

Moje panička o mě říká, že jsem psí ďábík, ale to není pravda. A tak jsem z toho byla smutná, ale Číča je hlava otevřená a tak vymyslel plán. Povídal mi: "Nefňukej Žolino, my tu potvoru a tu její partu vopravducky porádně zkompromitujeme. A vůbec, stejně už sme dlouho nic nevyvedli, ňák sme teďkanc moc hodný, ale nic se nemá přehánět. Nasadíme sakra silnej kalibr. Uvidíš, že s ní nikdo z tý její "skupiny" nebude mluvit. a potom přinde čas, kdy za náma eště ráda přileze..."

"A co Číčo znamená zkompromitovat?" zeptala jsem se toho mazanýho kocoura.

"To znamená, ty malý trdlo, že my jí prostě znemožníme, my jí jednoduše uděláme parádní vostudu a ukážeme světu jaká vona fakticky je. Vona furt mele, že chodí večer na volejbul, nebo volejbal, nebo jak se tomu nadává, dokonce tam nosí i míč, ale kdo by jí to asi tak sezobal, to bych teda chtěl vopravducky vidět...Dyk vona nám dočista kecá, Žolino. Já ti řikám pořád, že jí nejni co věřit.Já sem NĚCO našel a to něco taky vytroubim do světa. teda ty to vytroubíš Žolino, nakonec je to tvuj venčící ansábl, že jo. A to NĚCO je ouplně jíný, než ňáký sportování s balonem."

"Ale co když se na nás budou zlobit? Bufet už mi nedá nikdy ani piškot a Kmotra se se mnou přestane muckat?"

Měla jsem strach.

"Chceš bejt se mnou zadobře a nebo ne?" hrozivě mňauknul Číča.

"To víš, že jo Čičánku, ale přece jenom, já se trošku bojím."

"Nebud sralbotka a dokaž že si pes!"

Tak jsem Číču poslechla....

Anděl či ďáblice

Je to anděl nebo spíš ďáblice,

přemýšlí moje zmučená palice,

bohyně ta vskutku vznešená,

záhadně tajemně bez jména.

Když jsem se láskou k ní opájel

do kómatu jsem náhle prudce šel,

probudiv se pozvolna a v šeru

nemaje potuchy, kde se tam beru.

O prachy od děvy sličné okraden,

z nečestné zálohy zákeřně napaden.

Teď už vím jistě: "Byla to ďáblice.."

S nádhernou tváří nejčistší světice.

Nebudu napříště hledati krásu,

raději vzdám se rád nebeského jasu,

neb po tmě je každá kráva černá

a šeredná milenka snad zůstane mi věrná.

Ženy, co by neměnily ani minutu svého života

Dostalo se mi k rukám a nemůžu se nepodělit..

Co říkají přistižené ženy in flagranti...

---

Angličanka:

Jamesi, kdybys mě byl včas informoval o tom, kdy přijdeš domů, mohli jsme se oba vyhnout této skutečně oboustranně trapné situaci.

Němka:

Hans, dnes jsi přisel z práce o 4 minuty a 45 sekund dřív než obvykle. To mi budeš muset vysvětlit.

Francouzka:

Jean, dobře, že jdeš, tohle hovado už nemůže.

Švédka:

To jsi ty, Olafe? Já už jsem sice hotová, ale Sven se ješťe chce bavit, přidej se k nám.

Ruska:

Ivane, konečne pořadný chlap! Tenhle mi před tím ani po hubě nedal.

Židovka:

Izáku, to jsi ty ? A kdo to potom, proboha, leží na mně?

Rumunka:

Dumitru, o nic se nestarej, zaplatil dopředu.

Maďarka (vyskočí z postele):

Ištváne, věřiš víc mně nebo svým očím?

Češka:

Pepo, můžeš bejt klidnej. Právě jsem se dozvěděla, že tohle je tvůj příští šéf.

Slovenka:

Jano, čo iného som mu mala ponuknúť, keď si vyslopal všetku borovičku ?

Rómka:

Dežo, držím ho tu už dvě hodiny, abys mu ukradl peněženku !

Svatba naruby...

Když si Pepa Máńu bral

na výsost se radoval,

že jí vyfouk sousedovi,

co jí také miloval.

Leč ta Máňa zrádná byla,

nemravností jenom žila,

se sousedem juchala,

Pepovi se vysmála.

Tak mu zbylo jen si přát,

svatební den vymazat,

to by potom jasné bylo,

že by se vše obrátilo,

sám by s Máńou dováděl,

ze souseda srandu měl.

V životě to však tak není,

A to je konec vyprávění…

Jak se plánujou díla zkázy...

Tak si představte, že vona furt mele vo francouzským vychování. Ne teda vo mým, to dá rozum do čepice, páč já se chovám slušně a spořádaně chodim na svuj záchodek, ale de tu vo špičkový vychovávání čokla. Vona musí bejt úplně na hlavu padlá, dyž čeká vod toho psího poplašňáka ňákou eleganci a bonton. Estli jí potom chce po francouzku řikat Žožo, nebo Žužu.. no praštěná by na to byla dost.

---

Dycinky na ní mňouknu, že si měla radči pořídit eště jednoho hodnýho kocourka, jako sem já, ale vona tomu vůbec nechce rozumět, co rozumět, vona to vůbec nechce slyšet… Vona vůbec nechápe, že ta psí můra má hodně snížený IQ a je prakticky nevychovatelná. Dyk vona, teda jako Žolina, se furt počůrává. Doma. A při tom porád slyším, jak vona jí maže med kolem huby. To je samý : "Hodná Žolinka, Šikovná Žolinka.."To bych se fakt poblil. Vona je ouplně nekritická. Tak sem se našňup a vymyslel sem, že jí teda ukážu, jak hodná a šikovná je ta její Žolinka.

Páč vim, že psí trubka rozkouše všecko, co při mejch výzkumech "jak funguje gravitace" shodim pekně z vejšky na zem, naservíroval sem jí vteřinový lepidlo. S přánim, aby se jí zalepila huba a já jí moh konečně zakousnout. Plán to byl teda úžasnej. Sedla na vějičku ouplně lacině a ráda. Jakmile lepidlo dopadlo na zem, hned k němu radostně přiskotačila a vodnesla si ho na její postel. Vyskočil sem si na počítač, pěkně do vejšky a jal se pozorovat, jak se věci budou vyvíjet.

Žolina musela nejdřív to lepidlo vybalit, ale to zvládla bravurně. Celej napjatej sem čekal, až kousne do tuby a zalepí se jí nadobro huba. Jenomže to se bohužel nestalo. Vona do toho rafla tak šikovně, že si snad ani nelízla. Asi jí vodpudil ten acetonovej smrad, co se z toho linul a tak nechala lepidlo lepidlem a vodhopsala si pro ruličku toaleťáku. Chvilku sem zadoufal, že by se jí aspoň kousek toho hajzpapíru moh přilepit k čumáku, ale ani to se nestalo. Zato všechno to lepidlo vyteklo do její postele.

Vona, dyž přišla domů a viděla tu spoušť, na posteli rozkousanou tubu vod lepidla, začala doslova šílet. Myslel sem, že čoklovi aspoň vynadá za slepený deky, ale to ne. Hned začala kvílet: "Žolinko, není ti něco? Pojď se mi ukázat. Snad jsi to nesnědla." Vona teda hnedle brečela, chvilku mi jí bylo i líto, ale pak sem si řeknul, estli by takhle jančila, dybych to lepení jako zblafnul já. Prohlížela psovi votevřenou hubu a vůbec celýho ho důkladně proštudovávala a při tom mlela: "Snad to bude dobrý, snad si to jenom prokousla a nesežrala." Vona teda taky nejni ňák extra zvlášť bystrá, že jo, dyby to čokl sežral, měl by slepený kde co."

Samosebou sem čekal, že to zase vodskáču já, jako dycinky. Enomže vona mi povídala: "Číčo, to máme všichni štěstí, viď? Kdyby to ta psí treperenda spolykala, určitě by umřela." No já si teda představuju štěstí krapet jinak, že jo, ale zase na druhou stranu sem byl taky rád, že to dobře dopadlo, páč já nejsem kocour zlej, to ne, sem jenom poněkud trošku škodolibej výzkumník.

Učím se být babičkou

Můj starší synek se převelice svižně postaral o to, abych se stala babičkou. Ano, je to tak. Mám vnučku.

Já, coby matka dvou hošíků, jsem při prvním shledání v porodnici s ní, na ni hleděla s úctou a bála se na ní sáhnout, natož pochovat. Ale osměluji se stále víc a víc a nyní jsme již tak daleko, že máme za sebou dvě samostatné procházky. Bez matky. Pochlapila jsem se a hrdinně povídám: "Hezky si odpočněte milí rodičové a já vezmu malou na procházku." Oni se kupodivu nevzbouřili, ale naopak malou zapakovali do kočárku, já si vyslechla instrukce, jak složit kočár do výtahu a vyjely jsme.

---

Začátek našeho soukromého kočárkového výletu se zrovna moc nevyvedl, protože malá brečela jako o závod. Až po mém pitvoření a šušňání a drnkání se trošinku uklidnila a sem tam na mě hodila i nějaký ten bezelstný dětský úsměv. Byla jsem hrdá, jak jsem se vypořádala s prekérní situací a uznala jsem, že si obě, řádně zpocené, / já hrůzou a ona ze řvaní/, zasloužíme, napít se. Já bohužel neměla čeho, ale pro vnučku jsme měly bumbáníčko v krásné plastikové lahvičce, ze které se to malé hezky žunkalo. Až potud tedy jakž takž.

Chyba všech chyb se vloudila poté, co jsem lahvičku špatně uzavřela a položila do kočárku miminku k nohám. Nemalý obsah se vylil do kočárku a nemilosrdně polil malé nožičky, které se choulily ve zcela mokrých ponožtičkách a mokrém slamníčku. Ha, oblila jsem se potem. Přece se nevrátím z první vycházky předčasně a zcela potupena poznatkem, že jsem to nezvládla. Krom toho právě nastal onen okamžik, kdy vnučka sladce usnula.

"To by bylo, aby nebylo," pomyslela jsem si hrdinně a začala probírat svoje možnosti. Prohledala jsem celý kočárek od A až do Z a řešení bylo v kapse. Sundala jsem malé mokré ponožky a místo nich jsem jí na nožky navlékla mikinu. Rukáv jako nohavice, kdo by lpěl na detailech v krizové chvilce, že ano? Celé veledílo jsem ještě zabalila do suché plenky, kterou jsem též objevila v kočáru a celý tento nožní bal jsem podložila igelitovou folií proti dešti. Malá spala jako dudek a já si konečně sedla na lavičku a uklidňovala jsem svou zjitřelou mysl pohledem na místní zeleň. Domů jsme se vrátily slavnostně, já navíc s dobrým pocitem, jak jsem malou hezky obstarala. Když snaška viděla, jak je malá "vylepšená", smála se a tak vím, že jsem jako babička na první vycházce s vnučkou nezklamala.

Jsem tedy babička v záběhu a musím sama sebe pochválit, že jsem čím dál odvážnější

Je a nebo není mimo realitu?

Snažím se paničce dělat co nejvíc radosti. Už jsem přišla na to, že když se venku vyčůrám a vykakám, panička má opravdovou radost. A tak se snažím čůrat a kakat co nejvíc, aby měla hodně radosti, nejen venku, ale i doma, protože radosti není nikdy dost. Jenomže panička kupodivu nemá vůbec žádnou radost, když se vyčůrám, nebo vykakám doma a vůbec mě nechválí. Tak tomu moc nerozumím. Vždyť moje bobky uklízí venku stejně jako doma. No a když uklízí moje loužičky, vždycky mi říká: "Fuj Žolino, ty jsi ale hanba." Ale kocour přece taky kadí a čůrá doma Má takový záchodek a tam chodí na WC. A panička to taky uklízí. .A tomu neříká, že je hanba. Tak nevím, co po mě panička chce. Ale snad to někdy v budoucnu pochopím, protože teď jsem ještě malá a hloupatá.

Já paničku miluju, ale když není doma, k lásce mi stačí její věci. Taková její dentální nit, to je velká ňaminka a nebo mezizubní kartáček. To jsou přímo lahůdky, které si panička úzkostlivě přede mnou schovává, ale občas je někde zapomene a to je potom ta pravá chvilka je vyčenichat a pěkně si s nimi částí pohrát, částí sežrat. Kocour Číča mi rád pomáhá, na co nedosáhnu, to mi pěkně shodí a tak se s ním snažím co nejvíc skamarádit, jelikož jeho pomoc není věru k zahození. On teda tyhle paniččiny drobnosti nemá rád, ale se zájmem se dívá, jak chutnají mě. Panička mi říká, že jsem zkázonosná žužlátorka, ale když mě to tak chutná. Taky mi chutnají všelijaké klacíky a šištičky, ale tuhle se mi stalo, že když jsem venku dělala radost paničce a hezky jsem je potom kakala, jeden klacík se mi při tom nějak vzpříčil a dost to bolelo. Ale to nevadí, protože ta chuť za trošku bolesti stejně stojí. Panička na mě volá: "Žolinko, nežer to," ale já stejně neposlechnu, protože pořád musím něco hryzat. Venku i doma.

Tuhle jsem dokonce přehryzala i svoje vodítko, na kterém mě panička vláčí za krk. Sice jenom přes silnici, potom už můžu běhat, jak chci, ale já bych chtěla i přes silnici běhat bez vodítka. Panička sice říká, že to nejde, protože nemám talent učit se francouzskému vychování, které mi chtěla dopřát, ale už se ani nesnaží, protože nadobro pochopila, že já jsem poněkud prasátkovský typ. Ráda se válím ve všech možných přírodních vůních a obstarávám si do kožíšku krásné parfémy.

A tuhle se mi dokonce podařilo najít jakousi hodně voňavou hromádku pod papírem. Tak jsem jí chtěla rychle schlamstnout, aby to panička neviděla, protože ona pro tyhle pochoutky nemá zrovna velké pochopení, ale ona mě načapala a hodně se na mě zlobila a dlouho se mnou nemluvila. Já jsem se snažila si jí hned udobřovat tím, že jsem na ní skákala a kroutila ocáskem, ale čím víc jsem skákala a kroutila, tím víc mě ona odstrkovala a křičela: "Běž ode mě ty smradlo, takovéhle věci slušný pejsek nepapá." Ale když to spapám, tak to potom zase vykalím a ona mi dá odměnu za to, že jsem jí udělala radost. Moje střapatá hlavička ještě nerozumí spoustě věcí, ale snad se všechno naučím, protože věřím, že kocour Číča mi pomůže. On je totiž hodně mazaný. Panička vždycky říká, že jsme demoliční dvojka. Ale já myslím, že nám trošku křivdí. Místo, aby byla ráda, že se spolu hezky honíme, lomí rukama a volá na ostatní: "Všichni do krytů, na zvěřinu přišlo hraní."

Číča mi to vysvětluje tak, že vona,- myslí mou paničku, je mimo realitu, protože nerozumí zvířecí řeči a tak často neví, vo co prej mezi náma kráčí. Že prej ani nepozná, že von, Číča si se mnou nehraje, ale honí mě proto, aby si vyzkoušel, estli by mě doved eště zakousnout.

Mě se panička ale zdá hodně chytrá a mám jí ráda tak, že když přijde domů, nejradši bych jí vyskočila až na hlavu a nemyslím si, že Číča má pravdu, ale třeba jsem jeho mňoukání špatně přeložila, protože mňaučtinu ještě moc neovládám.

Vona je ale dočista mimo mísu

Vona mi řekla, že mam špinavý uši. Vona nám to teda řekla voboum, mě i čoklovi. Ale mě s tim vopravducky hodně urazila. Mě, kerej se porád meju a pečuju vo sebe jaksepatří. No, chápete to? Dokonce mi do těch uší civěla. To se mi teda fakt nelíbilo. Tak sem po ní trošku seknul, páč mi držela hlavu, jako by mi jí chtěla ukroutit, potvora sadistická. A vona se se mnou docela poprala. Já vim, že nesmim škrabat a kousat, vona dycinky říká, že mezi slušnejma bytostma se to nesluší, ale copak slušná bytost čučí druhý slušný bytosti do uší? Tady de veškerá slušnost stranou.

---

Zato vtírka Žolina držela a ani se nehnula při tý její ušní prohlídce. Vona je úplně pitomá, teda myslim teď jako Žolinu, páč vona, jako Žolina, si vod ní nechá líbit ale ouplně všechno. Šahat do huby, gruntovat kožich a co já vim co eště, tak sem docela pochopil, že vona sama nejni vůbec slušná bytost, páč si myslim, že ani šahat druhýmu do huby se mezi slušnejma bytostma taky nedělá. Vona teda čoklovi vyndavala z huby velkou štětinu vod smetáku, co se mu tam zasekla a šimrala ho na patře a taky nebožtíka mravence, co měl mezi zubama. Ale i tak, mě kdyby chtěla civět do tlamy, asi bych jí kousnul. Já zase ale nemám mezi zubama zbytky zametáku a nebo mravenčí mrtvolky, že jo, tak proč by mi tam vlastně měla čučet.. Ale je dobrý bejt připravenej na každou podlost vod ní. To je nabíledni..

Já si ale teď budu muset dát velkýho bacha, páč mi asi ty uši bude chtít vyšůrovat. Tak sem ve střehu, páč vim, že má připravenou ňákou vodičku. Ne tu, jak s ní tudle vytírala kuchyň a co strašně smrděla a asi byla i ňáká jedovavatá, páč když sem se šel podívat, co tam na podlaze vyvádí, když leze po kolenou bez mý zásluhy, normálně mě vyhnala.

"Sem teď nesmíš, Číčo, je to tu samá chemie, počkej, až to vytřu." Žolina se taky chtěla podívat, ale vykvartýrovala hopem i jí Byl sem hodně zvědavej, co je to chemie, eště nikdá sem to neviděl, bylo to takový bílý a vypadalo to skorem jako sníh. Tak sem tam přece jenom v nestřeženým vokamžiku vběhnul, ale vona mi teda hnala ven takovym fofrem, že s ní nebudu zase mluvit. Co si to vůbec dovoluje, aby něco dělala a mě k tomu nepustila. Já přece musim vedět vo každým šustnutí v týhle domácnosti. Se docela divim, že to eště nepochopila. Vono mi to teda moc nevadilo, abych byl docela upřimnej, páč to po tý pěně klouzalo, ale to co udělala potom, to byla křivda na kvadrát.. Praštila s hadrem, drapla mě a pod vodou mi umyla nohy. Chápete to? Nejdřív mi řekne, že mam špinavý uši ale potom mi umeje nohy, teda vlastně packy. Vona už je chudinka oupně mimo realitu a nebo jak řikam já Číča - "mimo mísu".

Asi je jí to v hlavě už motá, přece jenom nejni tak chytrá a mazaná jako já.. Tak sem neveděl, estli s ní budu mluvit a nebo ne, ale pak sem si řeknul, že vona za to nemůže, když je postižená chorobným šůrováním a že je jí fuk, jestli šůruje moje uši, psí uši, packy a nebo podlahu.

Já to řikám porád, že sem se dostal do hodně divný rodiny. Ale jak se říká, člověk, teda kocour si zvykne na všecko a tak bych už asi jinam jít nechtěl, pokavad mi teda vona nepřipraví zase ňáký další velký překvápko, třeba eště jednoho čokla a nebo třeba taky krokodýla, že jo. Vono se vod ní dá čekat dočista všecko. To bych se potom hezky posnažil vobčůrat a voznačkovat všechno kolem, co se kde dá, aby si teda hezky zašůrovala, když uklízí tak ráda.

Šílený mozek

Lidský mozek, ta veliká nerozluštitelná záhada mě fascinovala od let, co jsem rozumem chápal, že všechny veliké a převratné myšlenky vznikají v mozku. Studoval jsem s pílí velmi zaníceného studenta a snažil jsem se své poznatky využívat při svým pokusech. Mým cílem bylo extrahovat mozek ve speciálním fyziologickém roztoku ho udržet aktivní a pomocí speciálních senzorů z něj snímat myšlenky. Zpočátku jsem neměl dost biologického materiálu, ale později, když jsem se stal zaměstnancem patologie, jsem mohl neomezeně experimentovat. Uznával jsem, že můj mozek podle mé teorie musí být svým způsobem šílený, ale na druhou stranu jsem si byl vědom, že jen šílené mozky vyprodujují šílené věci, které mohou být převratné a měnit budoucnost..

---

První, co jsem musel zvládnout, bylo ošetřit mozky již zemřelých a vyselektovat ty, které byly schopny ještě nějaký čas v mém roztoku vytvářet myšlenky. Většinou tyhle pokusy vycházely nazmar, jelikož mozky omezených lidí měly myšlenky pouze na peníze, na modu a podobné pomíjivé záležitosti, ale pár mozků které se mi povedlo získat, byla přímo trefa do černého. Zajímavé bylo jejich myšlenky získat, a takzvaně je zkřížit mezi sebou. Když jsem vyselektoval emoční myšlenky, a odebral jiný mozkový balast, zůstávaly takzvané tvůrčí myšlenky, které jsem vložil do mnou vyrobeného speciálního přístroje, zapojil slučovač , který vyselektované myšlenky různě kombinoval a vyhodnocoval výsledky. Některé takzvaně zkřížené myšlenky nebyly vhodné k mé potřebě, jiné mi dávaly nápady na nové a nové scénáře všeho druhu. Mohl jsem být úspěšný spisovatel, nadaný hudebník, ale já nejvíce toužil být geniální vědec. Vytvářet cosi nového, nepoznaného, originálního.Naučil jsem se mozky stimulovat alkoholem. V přiměřených dávkách ze sebe vydávaly to, co v nich opravdu bylo. Holé myšlenky, nezatěžkané stigmatem společnosti,ale jen to, co bylo jejich pravou podstatou. Tyto myšlenky byly pro mě nejhodnotnější. Nejde popsat pocit vědce, který dokázal takzvaně vypěstovat hybridní myšlenky. Šílenost? Možná. Každý je svým způsobem šílený, jen způsoby se různí. Na někom šílenství není poznat a někdo je skrze své šílenství zavřený v kleci v pavilonu pro šílené. Já jsem ale někdo, kdo chce v životě dokázat, co všechno je možné. Chci a dokáži, jak je všechno směšné a pomíjivé. V prach si a v prach se obrátíš.. říká klasik a já dodávám, ještě ale před tím, já budu znát tvé myšlenky a pokud se mi budou hodit, využiji je pro sebe. Tobě už nejsou k ničemu a já je vzkřísím a pokud se mi budou líbit, uvedu je do mého šíleného plánu a. Já jsem totiž šílenec, ale jen šílenci jsou geniální…

Za vším ale musí být smrt. Až potom si mohu vzít myšlenky. A využít je, sloučit je, vygenerovat je v to, co mě se zdá nejlepší. Jsem šílený a nebo geniální? Někdy mezi těmito pojmy je rovnítko. Ano, jsem geniální šílenec. Lidé myslí každý po své linii. Každý žije jiný příběh, originální, pravdivý. A já z těchto myšlenek vypěstuji hybridy, které budou znamenat dokonalý převrat v jakémkoliv odvětví. Spustím myšlenkovou revoluci, nastartuji jiný způsob myšlení, změním svět. Jen potřebuji více mozků, více myšlenek, více kombinací. Já sám jsem jenom průměrný vědec, který vždy využíval potenciálu druhých. Ale i nápad sloučit všechny ty myšlenky, zamotat je a vyselektovat jiné kombinace, může mít svou platformu.

Některé myšlenky, zvláště ty, které jsou ovlivněny Alzeimerovým syndromem bývají už částečně sloučeny podle jakéhosi vzorce života, kde se mísí minulost s přítomností a sny .

Myšlenky týraného člověka je zajímavé zkřížit s myšlenkami vraha své vlastní matky. Je to šílené? Možná ano. Ale v myšlenkách je obrovský potenciál, který já dovedu využít. Dobře zkřížené myšlenky jsou mnohdy velmi překvapující. Obdivuji, jak každý mozek pracuje jinak. Snažil jsem se pochopit, proč mozky pracují tak odlišně, na rozdíl například od srdce, nebo ledvin, a podobně. Proč zrovna mozek je svým způsobem vyjímečný. Ale zjistil jsem, že i myšlenky mají svou hranici. Jsou věci, za který se lidský mozek nikdy nedostane, nemůže, ať se lidé snaží, jak se dá, nemůžou nikdy překročit svůj stín. To jen já, šílenec, který provádí šílené pokusy, dostane se za hranici fantazie, i když to nebude z jeho chorého mozku.

Jejich voblíbený písničky

Číčo dolů, Číčo, to nesmíš, Číčo, nelez tam. NEE Číčo…. Porád stejná písnička. Vona při její slabomyslnosti prostě nepochopí, že já sem tvor svobodymyslnej a budu si dělat co chci. A dyž mě jo dožere, všecko jí počůram. Jo takovej budu.

Vod tý doby, co si nechala nasadit do kvartýru toho přitroublýho čokla, tu střapatou hopsandu, nemam chvilku klidu. Hopsanda mě furt votravuje, vona si snad myslí, že sem tady snad kvůlivá ní. Já sem se teď zaměřil na vědecký hloubání a vtírka mě porád rozptyluje vod mejch výzkumů.

Začal sem totiž zkoumat gravitaci, nebo-li přitažlivost zemskou. A tak sem si řeknul, že dyž se na mě čoklinda tak lepí,. že jí k tomu bádání taky přiberu do party. Nakonec to je její zásluha, že sem se dal na cestu výzkumnýho pracovníka, že jo.

---

Abyste tomu správně rozuměli Vona má takový křeslo, (teda měla), ne teda Žolina, ale vona, který když zapojí do ňáký tajný věci, kam já se nedostanu, tak to křeslo začne vrčet a celý se třese a vona v něm sedí a povídá mi: "Chceš Číčo taky uvolnit svaly? Hopni si ke mně."

Jenomže já sem kocour normální, žádný takovýhle vrtivý moresy nepotřebuju, no a vona má teďkonc teda taky utrum. Než si všimla, že tomu psímu trdlu se povedlo dostat se na ty dráty a pěkně je rozdělit zoubkama na několik volně se povalujících kousků na zemi, tak bylo pozdě. No, má po vrtění. A to prosím tomu čoklovi neřekla ale vůbec nic. Dybych to tak udělal já, určitě by mě vynadala. Jenomže já kabely nežeru, že jo. Dokonce je nežral ani morčecí mameluk, dej mu pánbu lehký morčecí spočinutí, ale blbce evidentně moc chutnaj.

Zato její kluk hodně vyváděl, když mu jednim rafem přehryzla šňůru vod klávesnice. To byl elent. Von hulákal jako na lesy, až sem i já na něj mňouknul: " A bude hůř a dobře vám tak. Mohli ste mít jenom mě, já sem hodnej a chytrej kocour. Ale todle střeštiprdlo vám dá eště hodně zabrat. A když mě dožerete, scuknu se s nim a to teprve potom budete čubrnět, jak to tady zdemolujeme."

A tak se stalo, že mě vopravducky dožrali. A teď je ze mě výzkumník přes gravitaci a lidskou psychiku. Jakmile mě došlo, že psí blbka miluje takový ty tenký kablíky, hezky sem se porozhlídnul, kde všude se nacházejí. No a světe zboř se, našel sem jich vopravducky hodně. Abych pravdu řeknul, nevim, na co ty lidi tyhle věci potřebujou, ale k mýmu výzkumu se náramně hodily. A blbka taky. A páč já umim překonat gravitaci daleko snadnějš než čokl, kterej umí podlejzat jenom pod stolem a nebo podlejzat JÍ, spojil sem svůj soukromej výzkum s plánovanou demolicí. Ladně vyskočim do výšin, kam by se ta psí nádhera nikdy nedostala a porozhlídnu se, estli nenajdu ňákej ten kablík. Větčinou se zadaří. A tak ho velmi vědátorsky a soustředěně shodim dolů na zem a pozorně sleduju dráhu letu. Přišel sem na to, že čim větčí silou ho vodstrčim packou, tim dál letí. Poznatek je to ryze muj vlastní a zřejmě si ho necham patentovat.

Nakonec ovšem ve finální části mejch pokusů je to stejně fuk, kde se kablik vocitne, páč hopsalka se přiřítí jako na povel a začne hryzat. Pracuje rychle a spolehlivě. Než bys řek Číča, je kablík porozdělen na několik jiných, malých kablíků a to, k čemu ubohej kablík kdysi vedl, se smutně tetelí kdesi v rohu. Co následuje, dyž se vrátí její kluk zvenčí, si nedovedete představit. Řve jako na lesy: "Žolina mi zase rozkousala nabíječku na telefon, nebo Žolina mi zase rozkousala sluchátka a tohle se dost nudně vopakuje porád dokolečka. Taky jako jedna a ta samá písnička.. A nejlepčí na tom všem je, že to vodskáče čokl. Její kluk je tak nepořádnej, že neví, kde ty vokablíkovaný věci měl a tak si myslí, že na ně ta hopsavá potvora došáhla beze mě. Von toho asi taky moc neví vo gravitaci. No, já mu moje vědecký experimenty na nos věšet nebudu, že jo, ale vona, vona už mě podezřívá. A kluka dycinky seřve, že si to má někam skovávat. Von je ale dost neposlušnej, naštěstí asi po mě a tak se nebojim, že by si tyhle věci vopravdu začal uklízet.

To bych potom musel vymyslet ňáký jiný vědecký vodvětví. Ale eště zdaleka nejni všem dnům konec….

Jak si posychrovat Kouzelnou zem...

Tak sem jí konečně dal porádně na frak. Takřka by se dalo povědít, že sme teď spolu trošku ve válce. Abyste tomu dočista rozuměli, to bylo takhle.

Vona si udělala na balkoně ňáký letní slunovisko, prostě Kouzelnou zemičku. nebo co. Palmy v květináčích, stoleček, křesílka. Mě se to taky moc líbilo, tak sem tam s ní chodil sedat, dyž si tam četla. Dala mi tam dokonce podprdelníček, abych se moh hezky vyvalovat v křesílku a tak sem jí měl docela rád. Enomže vona tam za náma lezla i ta malá střapatá hopsanda. Porád na mě dorážela a chtěla se zase fackovat. Ale já ne, já chtěl vodpočívat, poslouchat ptáčky a jenom tak lelkovat. Jenomže malá vtírka mě furt votravovala, čokl nechutná. A tak sem přemejšlel, jak bych to tý psí důře zavařil. A řeknul sem si, že to navleču tak, že já se vykadim NE do svýho záchodku, ale někam jinam a vodnese to vtírka.

---

Kdo by ale tušil, že vona mě už ňák podezřívá, páč jí bylo divný, že psí madam kajdí venku, ale i doma. Prostě se jí zdálo těch hoven na jednoho malýho čokla hodně.A potom mě načapala. Sem netušil, že je tak podlá a bude mi špiclovat. Nachytala mě, dyž sem trusnil na frajplace ouplně v jiným pokoji daleko vod mýho záchodku. To bych vám fakt nepřál slyšet, jak na mě ječela a dokonce mě ta potvora jednu i loupla. Teda ne, že by to bolelo, ale to ponížení. A taky mi řekla, že sem pacholek, no chápete to? Když srala hopsanda, kde se dalo, to bylo dobrý, ale já to dělat nesmim. To bych se na to vyprd velebnosti. Je to nespravedlivý, jako vostatně všecko v týhle rodině. A tak se si řeknul, že teda po bytě kadit nebudu, dyž z toho měla hnedle amok, že jo, páč přece zase nejsem tak ouplně zlomyslnej a hlavně, kdo by mi dával bonbonky, kdyby třeba z toho rozčilení exla, že jo, ale teda to balkonový letovisko si vyhradim ouplně enom pro mě a hezky si ho voznačim, aby všichni veděli, že to je jenom muj rajón.

Vybral sem si teda jeden ten květináč s těma palmama, důkladně sem vyhrabal tu zem, kam až to šlo ouplně nejvíc až na kořeny a pěkně sem sem si to tam voznačil..Vona teda přímo použila expresivní výrazivo, dyž to nejdřív viděla a potom i ucejtila. "Ty ses vychcal do tý palmy Číčo, já tě přerazim, podívej, cos tu nadělal za spoušť."

Potom si sama sobě bručela pod fousky (teda dyby ňáký měla, že jo), že ta palma určitě zařve, že jí to moje chcánkoví musí dočista spálit. Je divná, já to řikam furt, vona si snad myslí, že produkuju kyselinu nebo co.

Tak sem teda zatím porozhlíd, (dyž si to tak přála,) než se vyhořekovala a nevim, co zase měla, mě se to líbilo. Vona toho nadělá pro drobet vyhrabaný země. Ale ta vůně, jaká se linula z toho vobnaženýho kořenoví tý nebohý kytky, tak ta byla nádherná. Teď aspoň budou všici vědít, že tady bydlím já, Číča. Vona se snažila mi tu úžasnou vůni zahrabat, ale já se uculoval a myslel sem si: "To je ti prdlajs platný holka, i kdyby si tady vylila litr Chanelu 5, máš to marný, muj parfém něco vydrží, ten jen tak nepřekreješ."

Vona furt mlela pantem něco jako, že z tohohle puchu by si měl vzít mustr parfumeristický, nebo parfumerní, nebo jak se tomu nadává, průmysl, když se ten odér dokáže tak držet a vůbec nevyprchá, na rozdíl vod drahejch parfémů a že jsou to žabaří, když si z toho nedokážou vzít příklad a tak dál a dál, tak sem se po anglicku zdekoval do svý oblíbený fusekloidní zásuvky, ale stejně sem slyšel, jak porád brblá dokolečka: " Já snad budu muset vzít batoh a jít do lesa na kamení, dát ho kolem těch palem, aby v těch kytkách nemohl ten trouba hrabat, nebo mi je zničí úplně všechny."

Tak budu šmírovat, až si bude brát na záda batoh a pude do lesa, budu vedět, že nejde na houby, ale na kamení…No řekněte sami, nejni vona trošku potrhlá?

Moje Kouzelná země

Pro mě je kouzelná země to místo, kde jsem se svou paničkou, psí smečkou, Bufetem, Kmotrou a ostatními a dovádím se všemi pejsky. Panička mě nafilmovala přímo v akci. Tentokráte se okusuju se starší vlastní sestrou po mamince, ale kdo ví, jestli máme i stejného taťuldu. Ať je to jak chce, my to neřešíme, protože máme jiné starosti.

Co je dobré a co zlé...

Můj člověk zná hodně pejsků. A chodí se mnou mezi ně pravidelně na procházku. Každý pejsek, se kterým se skoro denně chodíme procházet, má taky svého člověka. Naši člověci vás vezmou ven, abychom jim dělali společnost, když jdou popíjet ten hnědý mok, který si sebou nosí v baťůžcích. Chtěla jsem ho také ochutnat, moc se mi líbilo, jak hezky pění, když ho jeden člověk začne rozlévat z velké láhve do průhledných pohárků, ale můj člověk mi to nedovolila a řekla ostatním, že ze mě roste pěkná dračice, co bude chtít chlastat pivo. Moc se tomu smály a já jsem radostí, že jsem je rozveselila, kroutila ocáskem jako o život.

Nejstarší pejsek z naší skupiny Džesík mě prozradil, že se neříká můj člověk, ale panička a nebo páníček a tak vím, že můj člověk je moje panička. Dřesík je velký a přísný pes a má na sobě hodně srandovních puntíků. Další pejsek Leroušek je "značkový, samočisticí westík, jak pyšně říká jeho panička, které zase ostatní paničky říkají "Pochodující Bufet." Asi proto, že má pořád plnou kapsu piškotů, které dává za odměnu. Moc se mi líbí, že když dostane jeden z nás pochvalu, piškot od Bufetu dostanou všichni. Moje panička se sice vždycky kácí do mdlob a povídá, že jí tohle občerstvení narušuje výchovu, to asi myslí mou, ale už rezignovala. A tak skáču ostatním pejskům po zádech, abych byla v piškotárně úplně nejprvnější.

Někdy na mě vrčí, protože je služebně předbíhám, ale já si z toho moc nedělám, protože piškot je piškot. A včera, včera byl krásný den. Paničky seděly na své lavičce se svými pohárky u rybníka a já skotačila kolem, když přišel pejsek, který se mi ale moc a moc líbil. V zápětí za ním dosupěla i jeho panička. Všechny paničky se znají a tak téhle paničce hned nabídly pohárek s pivíčkem, jak tomu říkají a já obdivně hleděla na jezevčíka, který na sobě měl oranžovou vestičku. Nejdřív sem si myslela, že je z té smečky člověků, co přijedou k popelnicím s velkým autem, aby je vyprázdnili, ale nebylo to tak. Jeho člověk, teda panička na něj volala Edíku. To je ale krásné jméno, pomyslela jsem si obdivně, ale naše paničky se přímo nahlas řehtaly a říkaly, že přiběhl největší útěkář pod sluncem a říkaly mu "Kájínku."

Sice nevím, co na tom bylo tak srandovní, Kájínek je přeci také hezké jméno, ale co, smály se a já se radovala s nimi. Kájínek si se mnou moc pěkně hrál, já mu okusovala jeho oranžovou vestičku a snažila jsem se na něj nastoupit, aby mě povozil, ale to se mu asi moc nechtělo. Bylo mi divný, proč v takovém horku je oblečený, ale jeho panička mým paničkám vysvětlila, že takhle má jistotu, že ho nikdo nezastřelí, když se jde proskotačit sám a nerušený na 3 hodinky do lesa. Mojí paničce se hrůzou ježily vlasy na hlavě, měla strach, že jí s Kájínkem uteču a ztratím se a tak pečlivě sledovala, kde běháme a povídala ostatním paničkám, že téhle pučící lásce se musí udělat rychlá přítrž. "Koukejte, jak to mezi nima jiskří," pravila moje panička rozčileně, "To by se taky mohlo stát, že se s útěkářem bude milovat napořád a za čas se s ním začne courat po lese." Panička bez svého pejska, co se s námi taky chodí pravidelně venčit a byla s mou paničkou pro mě u mé maminky se smála a řekla: "Tak jí koupíš taky oranžovou vestičku." Moje panička na to něco zavyla a ostatní se rozhihňaly. Měla jsem radost s nimi a kroutila o to víc ocáskem. Jenom moje panička se mi zdála lehce pobledlá. Možná už tuší, že Edík se mi opravdu hodně líbí. Je s ním velká legrace, jaká není s žádným jiným pejskem z naší skupiny. Panička si myslí, že by to pro mě bylo zlo, spřáhnout se s Kájínkem, ale já si myslím, že by to bylo čiročiré dobro. Protože Kájínek se nade mě nijak nepovyšuje, kdežto psíci v naší skupině mi vytyčují místo ve smečce, které je až poslední, všichni tři pejskové jsou přede mnou. I ta zrzavá Rézinka, místo, aby se mnou držela basu, když je holka jako já, na mě taky vrčela. Mě to ale nevadí, protože dobře vím, že když mám u sebe svého člověka, nemusím se vůbec bát, jelikož ona říká, že až vyrostu, všechno jim oplatím a teď když mě budou zlobit, že je pokouše za mě.

Na poměr pejsků a paniček je naše skupina trošku nerovnoměrná, obsahuje v plném složení čtyři paničky se čtyřmi pejsky a jednu paničku bez pejska. Ta bez pejska je prý moje "Kmotra", protože díky ní jsem se dostala ke své paničce. Kmotra mě ráda mucká a já ráda vysedávám u Bufetu. Bufet mi vždycky něco dobrýho podstrčí. Moje panička z toho šílí a rve si vlasy a všech se ptá, jak má potom toho psa, asi myslí mě, vychovávat.

Ať už se jí nezvědčuje kůže a neroste...

Byl sem teda stoprocentně přesvědčenej, že v týhle ujetý rodině už mě nemůže překvapit dočista vůbec nic. Ale i tak chytrý stvoření, jako já, se může zmejlit. Sice to přiznávám vopravdu nerad, ale dějou se tu velký věc i a do docela i bez mý zásluhy, což je neuvěřitelný a trestuhodný. Je nad slunce jasný, že kráčí vo tu psí hopsalku.

---

Že se z ní můžou všichní zvednout, to mi fakt žíly netrhá, ale že voni si myslí, jakej sem s ní kámoš, tak to bych se dočista voprudil. Zavinila to zase vona, jako všecko. Vona se porád snažila mě s tou štěněcí můrou nějak skamarádit, ale přece já se nebudu zahazovat s hloupatým čoklem, že jo. Sice se už nebojim, dokonce sem jí už zkoušel nafackovat a taky i zakousnout. A vo to tady de. Vona to viděla a začala mi řikat: "Ty jsi Číčo tak hodný kocourek, už vidím, jací budete kamarádi, když si tak hezky hrajete."

Já sice vim, že vona je trošku pomalejší v myšlení, ale aby nepoznala, že sem si zkoušel, jestli se mi čoklí krk vejde do huby, abych tu malou votravu dočista zakousnul, to jí ale vůbec nedošlo. Vona se tetelí blahem, jak se pěkně kočkujeme a ve svý slabomyslnosti ani netuší, že já jenom trénuju votevírání tlamky na maximum, páč třeba jednou tu drzou vtírku fakt zamorduju. Ale budu si muset pospíšit, protože čokl roste jako z vody. Už je hnedle velkej jako já. No eště uvidim, jak to pude. Teď de vo to, aby jí ňák moc nevykrmovala, aby se čokl už nezvědčoval, ale zůstal zajatej ve svý kůži velikostně tak, jak je. To by to zakousnutí bylo docela jednoduchý.

Ale fackovat psí votravu se mi fakt líbí a budu si to eště ňákou tu chvíli pěkně užívat, to mi de vopravdu dobře. Hlavně teda z vejšky. Někam se usadim, třeba do křesla a můžu si bejt jistej, že hopsanda za chvíli přijuchá votravovat. A to potom facky jenom lítaj. To se mi líbí moc. Jí ale taky, páč skáče jako splašená a má dočista radost. Asi bude mít ňákej ten masochistickej sklon, jak říkaj vodbornící. Vona mě teda chválí, že sem hodnej, že nevytahuju na pejska drápy, ale jak je asi mam vytahovat, když skoro žádný nemam, že jo. Copa já můžu za to, že řekla klukovi, aby mi je voštípal? Je to chudinka, už si nepamatuje dočista nic. Ta bude asi čučet, až tu malou despotu docela zakousnu. Stejně teda nechápu, proč radči nepřitahla domů radčejc kotě, enomže to vona ne, vona potřebuje holt ňákou votrockou duši a nebo spíš jak mi teďka bystře zapálilo, čokla si vobstarala, aby se mohla eště víc courat venku. No a trubka hopsanda jí na to skočila.

Vždycky se může radostí pominout, když se spolu rychtujou ven. A mě nevemou, potvory. Že bych jim prej zdrhnul. To ani já sam nevim, že jo, estli bych zdrhnul a nebo ne, ale ať si teda dou beze mě. Já sem kocour hrdej, a žádná vtíračka a když mě nechtěj brát sebou, tak s nima nemluvim. Asi se jí zase vyčuram do postele. Vona si mi potom usmiřuje bonbonkama, ale já se jí na ně už brzy vykvajznu, páč nejni schopná mi koupit ňáký jiný, furt mi láduje stejnejma. Hopsanda je po nich jako divá, tak já si je vod ní beru už jenom proto, aby nezbyly na tu psí maškaru, páč vona, když já je nechci, klidně jí je dá. De to tady vod desíti k pěti. Kdybych veděl jistě, že si jinde vážně nepohoršim, tak bych se přestěhoval sousedum. Tam nemají žádnýho čokla, jenom králíka, a toho bych po mym velkohubym tréninku zakousnul docela jistě. Enomže vona ta sousedka bude taky pěkně vyfičená, páč, když sem se tuhle k nim chtěl podívat, normálně mě nepustila dál. No chápete to? Místo, aby vrněla blahem, že se k nim chci zasalašit, zabouchla mi dveře přímo před nosem. Až sem si z toho dřep na zadek. Tak holt zatím teda budu bydlet se psí tajtrdlicí, ale všechny křivdy si píšu a taky jim to potom parádně spočítám.

Nechci být labuť

Muj člověk, teda vlastně moje panička, má hodně starostí, co ze mě vlastně bude. Často mi povídá: "Žolinko, ty jsi takové ošklivé káčátko, takové malé vyžlátko. Nohaté a krkaté. Snad z tebe vyroste nějaká krásná labuť." Já sice nevím, jak vypadají nohatá a krkatá vyžlátka, ale vím jak vypadají dospělé kachničky, a labutě, protože je s paničkou často krmíme u rybníka. A kachnou nebo labutí bych nechtěla vůbec být, protože ony nemají dlouhý ocásek a nechodí po souši.

---

Ale moc starostí si s tím nedělám, ty tedy nechám mojí paničce, protože panička se vždycky směje, když se mi na to ptá a tak se taky směju a mám radost a kroutím hodně tím mým dlouhým ocáskem. To kroucení mi jde moc pěkně. Zkouším to u každého člověka a u každého pejska, co s paničkou potkáme, když jdeme na procházku. A člověcí, třeba i když jdou bez pejsků, se na mě usmívají a hladí mi. Moje panička teda z toho asi nemá velkou radost, ale mě to hodně baví. A taky vidím, jak člověcí mají hned jiný výraz v čumáčku, když k nim přiběhnu a začnu kroutit. Panička teda povídá, že jsem taková malá dračice, často to vykládá i tomu nevrlýmu kocourovi, ale ten považte, ten ocáskem vůbec neumí kroutit. On s ním jenom občas bije o zem, ale to se přece nikomu nemůže líbit, ne?

A tak ho panička na procházky s námi nebere, protože by nám asi dělal ostudu před ostatními lidmi i pejsky, protože neumí kroutit. Já se ho to snažím naučit, ale on bude zřejmě trošku tupounek, protože mu to pořád nejde. Když ho to totiž učím, on nikdy nezvládne ten správný pohyb toho kroucení, ale jenom leží a mlátí ocáskem do země a oči mu podivně jiskří. A tak mi to přestane bavit a jdu radši něco okusovat a žvejkat.

Teď jsem objevila zrcadlo, to je takový vynález, kde sami sebe vidíte. Chvilku jsem se nemohla poznat, protože se na mě opravdu koukala nějaká krkatá střapatá nohatka, dokonce jsem na sebe vrčela, ale potom mi panička řekla, že jsem to já. Tak jsem si sama sebe prohlížela a moc se sama sobě líbím a myslím, že ze mě přece nemůže vyrůst krásná labuť, myslím, že ze mě vyroste pes. Je mi tedy divné, že to panička neví, protože jinak mi učí spoustu věcí, ale chápu, že jí asi nikdo nikdy nepověděl, že z pejska nemůže vyrůst labuť nebo kachna, ale ona to pochopí sama, až dočista vyrostu.

Kočičí coming out

Já teda nevim, ale asi sem ňákej jinej. Vona, ta potvora mě kdysi vodvezla do ńákýho podivnýho domu, kde mě uspali a vod tý doby mě přestali dočista zajímat kočky. Určitě v tom měla zase prsty vona. A teď si jako myslí, že když mi sem nasadila čokla, že se budu zavobírat čoklem. Pcha. Je čim dál tim víc naivní. Vona teda za to asi nemůže, že je lehce slabomyslná, že jo, ale zase na druhou stranu jí, díky tý psí dračici, pěkně brnkam na nervy. A vona neví, estli mě má sprdnout a nebo ne, estli sem to byl já a nebo ta malá drákulka.

---

Je to teda fakt legrace, dyž já čoklovi schodim vodněkud z vejšky třeba mobilní telefon a ta malá blbka ho hned drapne a de jí ho ukázat, jako, že si s nim trochu pohraje. No a jak myslíte, že si takový pitomý štěně hraje? Všechno rozhryzá, rozkousá, vožižlá. Celkem teď kvartýr máme s čoklem rozdělenej. Čokl má dolní sektor a já Číča, horní sektor. Kooperace jako vyšitá a vona se z toho může dočista pominout. Přál bych vám vidět, jak civí, když si Žolina přinese ke chroustání a vokusování hořejšek pumpičky na kolo, hřeben, baterku, kalendář, prostírání, tubu s krémem a takový jiný podivnosti, na který, jak teda překvapivě bystře pochopila, čoklinda sama nedošáhne a tak ňák tuší, že jí k nim krapet pomůžu.

Nemůže ale na mě vřeštět ani trošinku, páč její kluk je moc a moc nepořádnej a vona nemůže najisto vedět, že zrovna von tyhle inkriminovaný předměty nezapomněl v dolním sektoru. Tak jak sem byl zpočátku našňupnutej, že to tady zaneřádila psí potvorou, vobjevujou se nový možnosti, jak jí docela snadno dostat do ňákýho nervovýho sanatoria. Vona by to s přehledem asi dokázala drákulka sama, dycky, dyž vidim, jak jí rve nohavice a nebo jak se jí věší na tu její minisukni, musim se culit pod fousky, páč k tomu bych se já Číča nikdy nesnížil, abych z ní rval voblečení, ale zase na druhou stranu, je to pohled pro Bohy a úžasnej psychiku likvidující proces.. Vona zuří a drákulka si myslí, že si s ní hraje. S jejich miniinteligencema si můžou navzájem teda vopravdu silně konkurovat.

A vrchol toho je, že vona chudinka si myslí, že mam čokla rád. Ale zase v takovej muj "coming out" vopravdu nemůže doufat.

Jsem originální a nebo jo?

Vona je fakt ouplná hysterka, nadělá pro pár barevnejch papírků takovýho rambajzu.. Vůbec nechápe, že si sama sobě huntuje zdraví.

Onehdá ten její povedenej kluk dal pár hezkejch barevnejch papírků na její počítač, co tam tak rád vysedávam. Papírky to byly pěkný, barevný a byly na nich takový baňatý číslice. 1000 500 100 a 200. Moc se mi líbily a tak sem si s nima trochu pohrál. Nejdřív sem shodil ten s tim číslem 500, ten se mi líbil nejvíc a tak sem si ho potom skoval. A když na mě pak řvala, tak jí vůbec nikdá neprozradím, kam sem si ho dal. Ať třeba pukne vzteky, že jo, mě je to fuk. Ne, puknout ne, to sem přehnal, kdo by mě potom krmil, že jo, ale ať třeba vzteky zezelená .. Místo aby byla ráda, že sem tam ty vostatní nechal, prskala a syčela eště víc než já, když mě dožere.…

---

Vona teda abych to uved na pravou míru nespala doma, když sem si ten báječnej papírek ukrad a skoval. A když se potom druhej den laskavě vrátila domů a sedla k počítači, hned sem se k ní nakvartýroval a když sme se vymazlili, hopsnul sem na počítač a chtěl si dál hrát s těma dalšíma barevnejma papírkama, co tam eště zbyly. Ňák sem schodil ten jeden na zem a vona na něj čučela jako vyvoraná myš, když vidí kocoura.Chvíli civěla na mě, potom zas na ten papír a ve vočích měla votazníky celýho světa.

"Cíčo, kdes to vzal? To je tisícovka. Kdo to sem dal?" spustila na mě. Mňouk sem na ní, že to tam dal ten její kluk, když nebyla doma a že sem myslel, že mi to tam dal na hraní, když ví, že tam rád vysedávam, ale zase mi nerozuměla.

A vona začala nervit. Myslim si, že by si ty svý nervy měla už ňák nechat dát vodborně vošetřit.. Vyletěla z toho křesla rychlostí blesku, vyhnala mě z počítače a začala tam kolem šmejdit a zuřila. Mlela něco jako že tam je složenka na ňákou platbu nebo co na 1800 korun a že ten její kluk chtěl, aby mu to zaplatila přes ňákej interbanking nebo internetbanking a kam prej sem zašantročil tu pětistovku, co tam nenašla.

"No dovol," vrčel sem si pod fousky, "já sem kocour pořádnej, chodim slušně na svůj záchůdek, co zase máš?"

Tak sem se musel zase urazit, to jistě chápete, že jo. Já nic nezašantročil, jenom sem si to skoval, no. Páč se mi to líbilo. Divný teda ale je, že jí vůbec ani na mysl nepřišlo, že třeba ten její kluk jí tam moh dát vo jeden papírek míň, že jo. Je to nespravedlivý, páč v týhle rodině všechno vodskáču já, vona na mě svede ouplně všecko, potvora. Jenomže já sem fikanej, to vona mě eště nezná, ale až mě pozná...... Tak abych v tom nejel tak docela sám, když se přehnala ta největší bouřka, ten papírek sem zase přines a podstrčil psí blbce před čumák. Bylo to jednoduchý jak facka. Okamžitě zbystřila a papírek hned začala žmoulat těma jejíma vostrejma zoubkama. . Dílo doladila k dokonalosti. Výslednicí bylo parádní sežvejkání, hezky systematicky. S radostí sem na ní koukal, jak postupuje s likvidací milimetr po milimetru a pochutnává si, jako by se ládovala lanýžema.

Za to vona, když na to druhej den přišla, to bych vám přál vidět. Jenom tak zasípala: "Vy jste teda dvojka k pohledání, no Číčo, ještě že tě nenapadlo dát jí sežrat tu tisícovku, to je od tebe hezký."

Tak to teda ne, takhle vopravdu ne. Začínám študovat hodnotu číslic.

Moje schizofrenie díky mým hlasům

Kdo pravidelně chodí číst můj blog, jistě zaregistroval, že tu a tam se změním v morče, kocoura a nebo psa. Sama už pomalu nevím, co vlastně jsem nejvíc za zvíře.. Za tohle moje vnitřní trauma mohou hlasy v mé hlavě. Jednou mňoukají, jindy hafají, v minulosti i kvíkaly po morčecím. Nabádají mě a přímo nutí, abych psala, co mi pouštějí do hlavy. A tak se měním v kocoura Číču, jehož hlas je nejsilnější, pozvolna ovšem sílí i psí hlas Žolinky a na své rozdělené psyché cítím, že boj těchto dvou hlasů bude nekompromisní a tvrdý, až mám strach, jestli taky zbyde nějaká malá část pro moje vlastní JÁ.

Když tak o nás všech v jednom přemýšlím, kloním se k východnímu náboženství - hinduizmusmu, že v minulých životech jsem byla mimo prvotního červa jak morčetem, tak kočkou, i psem. A vlastní pílí jsem dosáhla až mety nejvyšší.. stala jsem se člověkem. Jenom přesně nevím, jak to šlo za sebou. Jediná momentální jistota je, že teď, když jsem člověk, mám obavy, jestli neexistuje také jakási tajná hinduistická cesta zpět k červu, jelikož čím dál častěji myslím jako kocour a nebo pes. Pravda, naštěstí se v tyto ochlupacené tvory zatím neměním, na mém těle nepozoruji, že by mi začínala třeba růst srst a nebo by se mi protahoval obličej do tvaru čumáku.

V zachování posloupnosti v rámci jakéhosi řádu ani netuším, zda-li bych byla na cestě zpět dříve kočka a nebo pes, nicméně hrozí zde vážné nebezpečí, že bych se mohla státi jakýmsi hybridem mých hlasů a to kočkopsem. " Fuuuj,ale to bych teda vopravducky nerad," říká ve mně Číča.

Moje vnitřní JÁ praví, že bych to taky nechtěla a tak mi nezbývá, než podvolit se těm hlasům a vše, co mi našeptávají, prostě zapsat. Nakonec nejsem takto postižena sama, například taková Johanka z Arku svoje hlasy sice nezapisovala, ale poslouchala a konala podle nich. Kam jí dovedly, víme všichni. "Ne,ne, bojím, bojím," kňourá ve mně Žolina.

Jenomže jsem tady taky ještě samotná JÁ, snažící ze sebe vymáčknout článek na Téma týdne z jakéhosi prostého pudu sebezáchovy, abych si ověřila, že ještě pořád jsem člověk.

Ovšem moc se mi to nedaří, neboť jak jsem si stačila všimnout, ty hlasy se už dostanou opravdu všude…

Píšu do světa

Tolik nohou k nám přišlo. Všechny se mi pletly dohromady, ty člověčí i ty pejskovský. Nohy svých psích tet a brášků jsem poznala, ale teď se to všechno nějak podivně promíchalo. A pořád jsem slyšela svoje jméno. Já jsem Žolinka a tak jsem věděla, že volají na mě, ale kdo?

Byla jsem z toho celá popletená, ale potom ke mně přišly dvě nohy a v ten okamžik mi někdo vyzvedl a vzal do náruče. A tak jsem se poprvně podívala z očí do očí člověkovi, se kterým budu ode dneška žít. Nestačila jsem se ani rozloučit s maminkou, bráškama a tetama a ty nohy mě nesly do auta a odvezly mě někam jinam, kde jsem to vůbec neznala. Trošku jsem se bála, ale teplo v náručí těch nohou bylo tak příjemný, že jsem usnula. Byla jsem už pořádně utahaná. A tak jsem přišla do svého nového domova. Kromě protivnýho kocoura tam bylo ještě šest nohou. Všechno jsem si to prohlížela, hledala jsem maminku a brášky, ale nebyli tam. Tak jsem plakala a jedny nohy mi zase vyzvedly do výšky a konejšily.

---

Potom mě ty nohy vzaly ven. Nevěděla sem, kam patřím, protože kolem mě bylo najednou zase moc nohou, zase jsem se ocitla ve výšce a ty jedny nohy povídaly: "Já jsem tvůj člověk Žolinko, mě se drž." A tak mám svého člověka.

Můj člověk je na mě moc hodná a já se učím jí mít ráda. Zvykám si na její rodinu, která obsahuje ještě dvoje nohy, ale už vím že dvě nohy je jeden člověk. Můj člověk mi představila další členy její rodiny a tak si zvykám. První den jsem hodně plakala, protože se mi stýskalo a tak si mě můj člověk vzala do postele, protože se chtěla vyspat. Tak jsem v noci ani nedutala, jenom jsem zabořila čeníšek do její noční košile a hned jsem usnula. Ráno jsem se probudila a na chvilku jsem vůbec nevěděla, kde to jsem. Ale můj člověk mě hladila a tak jsem se přestala bát. Kdo se mi ale bál, byl kocour, co tam bydlel. Já jsem na kočky byla zvyklá, protože tam, kde jsem bydlela se svou psí maminkou, tak taky byly. Jenomže tenhle kocour asi nikdy žádného malého pejska jako jsem já, neviděl. Celý se naježil, syčel na mě a asi si myslel, že se ho budu bát. Jenomže já se nebála, měla jsem přece svého člověka,. A tak si zvykám žít s lidmi a kocourem a ne s pejsky, zvykám si na jiný život.

Můj člověk mě má ráda, to já poznám a tak se snažím dělat jí jenom radost. Sem tam se mi něco nepovede, ale můj člověk se na mě nezlobí a ostatní člověčí v rodině také ne. Můj člověk mi koupila hračky a ukazuje mi, co smím kousat a co ne. Snažím se poslechnout, jenomže když ty zuby tak svědí. Pořád bych chtěla něco okusovat. A taky jsem už zjistila, že ten nevrlý kocour má jiné papáníčko, než já. Chutnalo by mi víc než to moje. Ale můj člověk mě to nedovolí, když se připletu k misce kocoura, vždycky mi přendá k mojí. Tak vím, že to nesmím. Mám svého člověka ráda a tak už si kocourovo misek přestávám všímat. Taky mi moc zajímal kocouří záchod, ale to mi můj člověk taky zakázala.. To ale nevadí, protože i bez kocouřího záchodku mám spoustu hraček. Ale nejvíc se mi líbí něco okusovat. Pantofle mého člověka, kus koberce, ponožky.To je vždycky moc prima. Teď už sem ale unavená z toho psaní, tak si půjdu lehnout. Můj člověk mě vezme k sobě a já si nechám zdát hezké psí sny...

Píšu ti psaní, lásko moje

Můj nejmilovanější!

Píšu ti lásko má skvělá a jediná.

Vrať se ke své kočičce. Nemůžu bez tebe žít. Slibuji, že už ti nikdy nebudu nic vyčítat. Uznávám, že jsem svoje chování k tobě leckdy nezvládla. Třeba s tvým chrápáním. Neměla jsem ti nutit na záda ten neforemný zavařovací hrnec připásaný k tvému tělu popruhy, abys nemohl ležet na zádech a tudíž nechrápal. Myslím, že malý baťoh s petlahvemi plnými písku, by bývaly udělaly stejnou službu a pro tvá drobná záda by se hodily víc. Když se vrátíš, vybereme nějaké petky spolu a pro písek bychom si mohli zajet k moři, co říkáš?

A nebo jak jsem ti po večeři, kterou si ukuchtil, nutila ještě vařit a pít bylinkové thé, místo piva, na které si měl takovou obrovskou chuť. Byla to ode mě rovněž hloupost. Dnes bych to udělala jinak, dovolila bych ti koupit si pivo s lahvích z umělé hmoty, které bychom potom chytře využili proti tvému nočnímu zlozvyku. Vidíš? Naučila jsem se myslet ekonomicky. Vždycky jsi mi vyčítal, no vyčítal, to jsem přehnala, to by sis nedovolil, ale vždycky jsi mě decentně upozorňoval na to, že špatně hospodařím. Tedy řekls to jen jednou a vícekrát sis už netroufl, protože jsem opět udělala chybu, za kterou se ti chci omluvit, lásko moje nejdražší, a to, že jsem ti za tvůj protest tenkrát zavřela do komory na den a noc. Dnes vím, jak jsem byla nespravedlivá a zlá, hloupá a naivní, protože za ty hodiny strádání bez jídla a pití tvoje tělo změnilo váhu ze 45ti kilogramů na 42. Tehdy jsem to považovala za adekvátní trest, ale dnes vím, že to zase byl můj hloupý omyl.

Už jenom tím, že moje prostorově výrazná postava mohla tvou křehkou schránku celkem snadno zalehnout a zcela zadusit. Snad proto jsi se mnou odmítal společné lože a jal se spát raději v komoře na zemi, ale slibuji, že se budu snažit všechno napravit a dovolím ti nakupovat vše, na co budeš mít chuť . Miluji tě nejdražší můj a chřadnu bez tebe. Dokonce už jsem se žalem zhubla o jeden kilogram. Trápím se výčitkami tak, že místo patnácti knedlíků jich sním jen jedenáct. A jídlo mi nechutná tolik, jako kdys vařil ty, má lásko.

A taky bych ti dovolila koupit nový vysavač. Víš přece, jak luxování nenávidím a ty luxuješ rád. Vybral by sis peníze, co máš od matky, a směl bys koupit nový vysavač. No není to krásný nápad? Když si mě tak nenadále a rychle opustil, začala jsem zpytovat svědomí a pochopila jsem, že jsem se mnohokrát mýlila. Dnes bych dělala všechno jinak. Vždycky bych se zeptala na tvůj názor, sice bych to stejně všechno udělala po svém, ale ty bys měl pocit, že rozhodujeme oba. Tohle není z mé hlavy, to jsem vyčetla v jakési psychologické příručce. Myslím, že si ještě nějakou příručku o manželství přečtu. Chci být pro tebe zbrusu nová a tolerantní partnerka. Jen se mi vrať a všechno bude jinak. Slibuji.

Čekám na tebe s nehynoucí láskou.

PS. Ta dovolená by byla skvělá, nemyslíš? Mohl bys jí zařídit a zaplatit? S plnou penzí? Přece se potřebuješ trošku spravit. A já tě za odměnu nebudu přivazovat ke stolu.

Miluji tě a vrať se ke mě. Bez tebe a tvých peněz umírám.

Tvá milující kočička

Takový ten pocit génia

Vona teda nikdá nerozumněla, když sem na ní mňoukal: "Ty mě eště neznáš, ale ty mě poznáš."

Až nynčko. Pěkně sem jí dal pochopit, jak dovedu bejt fikanej a sem na sebe vopravducky hodně pyšnej.

S tim jejim čoklem se moc nebavim, že jo, je to psí trubka, ale jak jí tak porád špicluju, došlo mi, že jí láká můj kočičí záchodek. Tedy ty produkty v něm, že jo. A znáte ten pocit, když vás napadne něco subgeniálního? A mě se to stalo. Dostal sem geniální nápad, při kterým, když to klapne podle plánu, vomejou jí i čokla.

Dlouho sem jí vopravdu hodně zaujatě pozoroval, jak uklízí štěněcí hromádky, aniž by hnula brvou.

---

Byly pěkně rozložený po kvartýru a vona nic. Nenadávala, nezuřila, jenom řekla tomu psímu primitivovi: "Vždyť ty se nemůžeš ani spravit, Žolinko, jenom co dostaneš najíst, hned to vykakáš."

A tak sem si řeknul, že se mnou takhle hezky nikdá nemluvila, páč já, když sem se vytrusnil, hned sem to po sobě zahrabal. A to byla ta kardinální chyba. Vona vůbec neveděla, že se taky nemůžu spravit, páč já po sobě svoje výtvory pečlivě zahrabával a vona je ale vůbec, ani maličko nemusela uklízet.. Ale s tim je teďka dočista konec.

Hezky se vykajdim do záchodku, ale zahrabávat to nebudu, aby vona viděla, že sem tady v tý rodině chudák, co se taky nemůže spravit, páč nikdo moje hovínka nemůže kontrolovat, když sou zahrabaný.

Plán předčil mý vočekávání. Za prvý to pěkně smrdělo a za druhý ta blbka psí po tom hned skočila, vzala do tlamičky a hurá do kuchyně, že si to tam zblajzne. Musim uznat, že prokázala jakousi minimální inteligenci, když pochopila, že v kuchyni se jí, ale to jenom kvůlivá tomu, že tam chodí somrovat.. pche.. ale už vůbec jí nedošlo, že jí se to vůbec nebude líbit.. A taky že jo. Jakmile jí vona zblejska s hovnem v hubě, nastalo zemětřesení. Potichoučku sem se přiblížil, abych si tu exekuci na tý blbce řádně vychutnal. Vona když viděla, co má štěně v hubě, začala řvát na plný pecky: Žolino, ty čuně, fuuuuj!!"

A jak měla ruce namočený v tom dřezu s mydlinama, vyrvala jí tu pochoutku z tlamy, mrskla do koše a čokla upřímně vykrákala za kůži na krku a eště ho přitiskla k zemi a syčela na něj: " Tak tohle teda ne, tos udělala poprvně a naposled." No dostala ta blbka díl fakt porádnej a eště byla celá vod mydlin. Já sem cnostně koukal v pozadí, hezky sem si to užil, ale páč vim, že s takovejdlema chytrejma nápadama se musí zacházet vopatrně a šetřit jako s šafránem, rozhod sem se, že se nechci spravit, páč nechci bejt tlustej, ale začnu si po sobě svoje přebytky zase zahrabávat. Sice nevim, jak bude úderná její čoklovi uštědřená výchovná lekce, ale sem rozhodnutej to za nějakej čas prubnout, abych viděl, jak mocnou páku na ně na vobě mam.

 

Jak se stát černou ovcí..

Mám mladého a celkem příjemného šéfa, kterému bych čistě teoreticky mohla být matkou.

A on velice ženatý a maje svou rodinu, začal shánět ženské. Jelikož z výše uvedeného vyplývá celkem logicky, že jsme zaměstnaní v jednom podniku, ale už nevyplývá fakt, že tento podnik zaměstnává velmi málo žen, podivnou jakousi vylučovací metodou, ve které hodnotil použitelnost žen pro svůj účel, došel ve svém výběru až ke mně. Došlo na nejhorší.. začal mě přemlouvat …. abych se zúčastnila podnikového volejbalového turnaje.. Vtipálek…

---

Je děsivé, když zjistíte, že váš šéf má paměť jako slon a nepatrnou mnoho let starou informaci, že člověk… žena… tedy já.. kdysi hrála závodně volejbal uchová v paměti, aby ji v rozhodující chvíli použil proti vám. A on je zrovna typ člověka, který, když mu o něco opravdu jde, dokázal by druhému vymluvit díru do hlavy.

Na to, aby se mohl sám turnaje zúčastnit ( a to on opravdu moc chtěl), musel sestavit družstvo, ve kterém budou zcela povinně minimálně dvě ženy. A tato podmínka mu dělala největší potíž, tak, že bez jakýchkoliv servítek na mě tvrdě zaútočil.

Moje obranné reakce ve smyslu:

"Prosím tě měj rozum, vždyť jsem skoro stařenka před hrobem", velkoryse přešel mávnutím ruky se zašvitořením:

"To v těch rukách už je napořád, to máš jako jízdu na kole, nebo plavání, to se taky nezapomíná."

Sice jsem oponovala, že možná v rukou jo, ale ne v nohou, které už u sítě nestály několik století, ale on ve vidině svého nového mančaftu takové argumenty, že už nemůžu mít rychlost ani postřeh, bohorovně přehlížel. Odolávala jsem dlouho, takřka 3 neděle, než sem vyřkla onu klíčovou větu: "Víš co? Přines míč."

A on, co by pro svůj budoucí mančaft neudělal… skutečně se na druhý den, hned za tepla, přihasil s míčem.

Já, do té doby přesvědčená, že se mnou nehne ani kdyby čert na koze jezdil, jsem překvapila sama sebe. Ano i tohle se někdy v životě stává. Pochopila jsem rčení, že stará láska nerezaví..Jakmile jsem měla míč v ruce, přišla chuť si to zase zkusit, chuť si opravdu zahrát.

On pochopil, že vidina jeho mančaftu se naplňuje a rozhodl kout železo, dokud je žhavé. Dotáhl mě do tělocvičny , kam sám chodí hrát, prý abych si to vyzkoušela v praxi.

Někdy obdivuji snad i sama sebe, jak se dovedu vřítit do podivuhodných životních situací. Přijít někam, kde celkem nikoho neznám, s tělem ztuhlým a nerozcvičeným, postavit se do hřiště a snažit se něco uhrát, byla jedna z mých životních smělostí a jisté drzosti.

Síť byla smrtelně vysoko, hřiště dlouhé předlouhé a vůbec jsem si nemohla vzpomenout, kdy jsem byla v nějaké tělocvičně naposledy…Shrnuto a podtrženo, byla to hodinová šoková terapie. Podání jakž takž, ale hra na síti, no tragedie… Myslím, že co jsem mohla, jsem pohnojila, ale můj šéf byl plný optimistického náhledu, že byl přesvědčený, že to tam někde prostě je a že to chce jenom trénink…Šéfům se zase nemá až tak moc odporovat a tak jsem začala chodit pravidelně a musím přiznat, že je to bezvadný. Síť už mi tak vysoko nepřijde, velikost hřiště taky ne, ale co je nejlepší, je ten pocit radosti ze hry v příjemném kolektivu, který mě bez velkých průtahů vlídně přijal. Musím přiznat, že pokaždé odcházím domů jako v rauši. Něco na tom bude, že sportování uvolńuje endorfiny. Nějak jsem to už zapomněla.

Tak že svému šéfovi v duchu děkuji a fakt, že jsem šla hrát i s rýmou jako trám, mluví sám za sebe. Musela jsem přece trénovat na náš podnikový turnaj na který jsem byla oficiálně nanominována a přece vím, co se sluší a patří.

Nyní už turnaj máme zdatně za sebou a já stále docházím do tělocvičny uvolnit nějaké ty endorfiny, bohužel ale od června už není tělocvična zaplacená a já budu muset počkat na další sezonu až od září. Slovy našeho kocoura Číči, je to nespravedlivý, páč člověka navyknou a pak mu to seberou …

Tento článek byl inspirován článkem od Mengano: "Sportovec ze mě nikdy nebude", kdy jsem si připadala při čtení článku i komentářů, tak trošku jako černá ovce, která na stará kolena začala hopsat v tělocvičně.

Kdo vlastně v týhle rodině je černá ovce?

Neuvěřitelný, vopravducky neuvěřitelný. Malá psí obluda furt hopsá, žere a sere. Dyž si já vzpomenu, jak vona řádila, když sem já "omylem" udělal hovínko asi metr vod svýho záchodku. Ten proslov, co sem musel vyslechnout a teď…. Věčně chodí s papírovou utěrkou a sbírá hromádky po celým kvartýru. Abych jí zase ouplně nekřivdil, vona teda vobludku drezůruje, to jo, ale jak je vidět, celá ta její výchova se tý psí blbečky ňák moc nedotýká. To mi celkem vopravdově fuk, ať se spolu třeba pominou, nakonec má to co chtěla, že jo… jenomže…

---

Už nemáme lešení a tak mi vona zase pouští na balkon. Dala mi tam deku, abych se moh pěkně vyvalovat na ranním sluníčku a pozorovat cvrkot. Tak sem usoudil, že teda když už není po čem zdrhnout, páč lešení je dočita fuč, že teda s nima i s tim čoklem zvostanu. Ale jak vychovává tu malou blbku, aby přestala dělat hromádky po bytě, porád jí kvůlivá tomu tahá někam jinam asi ven nebo co, tak ta psí magorka se mi vykadila na tu mou slunicí deku na balkoně. A já, prosím pěkně, kocour zkušenej a plnej pachu toho dementního psa, jsem to nezaregistroval včas, páč ta deka má skorem barvu jako ty psí exkrementy a pěkně sem to vyšlap. No fuj. Na chvíli sem fakt zalitoval, že už tam to lešení nejni. Vona hnedlinko zavyla smíchy a řekla něco jako: "Tak to bych nevěřila, že i kočičí mlýny melou pomalu a jistě. Pamatuješ Číčo, jak jsem já vyšlápla tvoje hovínko?"

To se ví, že si pamatuju, že jo, přece sem kocour inteligent, jenomže to jí zrovna nebudu věšet na nos. No a víte jak to dopadlo? Zase na mě pouštěla vodu aby mi umyla tu hovnem postiženou nohu. Já tu vodu tak nerad. Jenomže packu vod psího lejna sem taky mít nechtěl. A tak sem jí nechal, bránil sem se jenom na voko, aby se neřeklo. Ale todle tomu psímu kašparovi teda spočítam. A vona eště toho hloupatého čokla pochválila. "No Žolinko, tak tys pochopila, že doma se nekaká? Že se kaká venku?"

A mě prosím pěkně řekla: "Vidíš, jak je chytrá ta Žolinka? Už nechce kakat v bytě a tu její kakací podložku co má v bytě, si prostě spletla s tvou dekou, která je venku. Je to šikovná holčička."

Myslel sem, že v tu ránu dostanu infarkt. Tak čokl mi posere deku a vona řekne, že je chytrej.

Jenomže já se nebudu rozčilovat. To škodí mýmu kočičímu zdraví. Radči vymyslim, ňákou prima pomstu. A na to sem já vopravducky kadet.

Těžkej život

Tak fakt nevim, čeho se eště v týhle veskrz praštěný rodině dočkam. Vona tudle přišla domů s ňákou jinou ženskou a ta ženská měla čokla. A vona ta cizí ženská ho tady zapomněla. Prostě vodešla bez něj a nám ho nechala na krku. Teda mě ho nechala na krku. Páč jináč se s nim furt všichni ňuchmaj. Já to nechápu, ta malá psí vobluda všechno kouše a tahá a vona se tomu směje. Když sem já shodil pár kytek, mohla se zvencnout.

---

Je to nespravedlivý. Ale já sem jí to řek, že čokla tady nechci a tý hryzací psí trubce taky. Teda na tu sem to přímo vysyčel. Jenomže ta psí vobluda bude nejspíš ňáká pomalu chápající, páč jí to vůbec nevadilo, že sem nasadil svůj nejsilnější kalibr. Tak s nima nemluvim.

Vona si mě teda furt usmiřuje bonbonkama, to já rád, ale přece jenom, co je moc, to je moc. Tak čekam na tu druhou ženskou, co tohle monstrum přivlíkla, že si pro něj zasejc přinde a vodvede, ale nikdo nejde a tak teda hrozí vážný nebezpečenství, že se nám tu ten čokl docela zabydlí.

Vona mi povídá. "Víš Číčo, on ten pejsek je vlastně siroteček, musel opustit maminku, i bratříčky, tak na něj musíme být hodní, víš? A je to psí holčička a jmenuje se Žolinka."

Ale copa já sem snad nějakej světec? Vona snad myslí, že budu psí chůva nebo co. No fuj.

Tak sem se byl podívat, estli je na balkoně eště to lešení, že bych tu odsud fakt zdrhnul, páč přece nebudu bydlet se psem v jednom bytě. Nebo jo? Eště si to rozmyslim. Vono zase na druhou stranu, kdybych to ňák chytře promyslel, moh bych jí docela pěkně přidělat vrásky. Žolina je malá psí blbka, a jak vidim, leccos jí projde a kdybych to ňák pěkně narafičil, mohli bysme spolu dokázat velký věci. Vopravdu velký věci. Já bych něco proved a sved bych to na ní. Nebudu se ale ukvapovat

Ale jí sem teda vynadal, ne teda Žolině, ale jí, jak sem nejvíc uměl. Mňoukal sem na ní. "A to tě jako nestačim já, to si necháš eště do bytu nakvartýrovat čokla? Já tě vůbec nemam rád."

"Číčulko přece když jsme měli Trumbelínka, tak si tak nezuřil," najednou mě rozuměla.

"No co co co, mameluka sem se nebál, ale kdo ví, co se dá čekat vod živýho psa a vůbec, víš ty vůbec, co z něj vlastně vyroste? Nevíš, tak vidíš," prsknul sem a víc sem se s ní nebavil..

Kolikrát mi bylo pět

Když mi bylo pět
vyjasnil se malý svět,
do školky jsem chodila
dětskou lásku prožila.

Když mi bylo dvakrát pět,
trošku zvětšil se mi svět,
do školy jsem chodila,
větší lásku prožila.

Když mi bylo třikrát pět,
více se mi zvětšil svět,
občanku jsem dostala,
na diskošku spěchala.

Když mi bylo pětkrát pět
to mi patřil celý svět,
vlasy jsem si barvila
na natáčky točila.

Když mi bylo šestkrát pět,
trochu se mi smrsknul svět,
dítka na svět přivedla
od plínek se nezvedla.

když mě bylo víckrát pět
zetemněl se lehce svět
paměť se mi zkrátila
v čase jsem se ztratila.



Když mě bylo xkrát pět
zatemněl mi celý svět
pořád v noční košili,
vlasy se mi lepily,
v důchoďáku pospávám
na zubatou vyčkávám.

Kočičí styl

Tak si představte, že vona zalepila vokna.. Zvenčí. No chápete to? Nejdřív tam dala takovou zelenou záclonu a teď to vodekorovala ňákym neprůhlednym igelitem tak, že není vidět už ale vůbec nic. Přece sakra ví, jak se rád koukam z vokna.Už jí chudince asi dočista hrabe. A při tom jí vůbec ani trošinku nevadí, že nám na balkoně lezou cizí chlapi. Každou chvíli jinej.

Je to prolhaná potvora, sice mi tvrdí, že to udělali voni, teda ty mužský, ale já jí ani za mák nevěřim. Mě ale zakázala tam chodit. No ať si mi zakazuje co chce, to je mi teda hodně jedno, enomže vona mi tam fakt nepustí. A velkej i malej dospělec se jí bojí, páč jim zase zakázala mě tam pouštět. Je to fakt potvora. Tak si přidu jako vězeň. Ta tma mě vopravducky už leze na nervy. Chci se vyvalovat na sluníčku a vona mi to zase zkazila. Ten chudák morčecí trouba to asi nevydržel a vodešel za světlem, páč ho nikde nemůžu najít. Dokonce zmizela i jeho ubytovna, asi se přestěhoval do světlejších krajin.

---

Vona mi teda povídala, že nám prej zateplujou barák, aby nám bylo v zimě hezky teploučko a až to bude hotový, že mi zase bude pouštět na balkon, ale kdoví, estli mi jenom nemaže med kolem fousků. Proč by nám asi měli zateplovat barák, když mě nikdá neni zima, mam přece de-luxe kožíšek. Ale abych pravdu řeknul, zrovna nedavno mě fakt zima byla. To když mě ten její kluk zapomněl zavřenýho na tom zakázaným balkoně na celou noc. Jenomže to jakýsi zateplení bylo fakt prd platný. Vona zrovna nespala doma a kluk šel tajně kouřit na balkon, na kterej já teď nesmim.

"Že bych prý mohl utéctl po lešení," řikala vona. Jenomže já tam za klukem tajně proklouz, byl sem zvědavej, co je to lešení a von vo mě neveděl, zavřel mi tam a já tam mrznul skoro vosum hodin. Zima byla zrovna jako někde na Sibiři a já sem prosim pěkně, vůbec nezdrhnul, páč vim, že by se mohlo docela dobře stát, že bych dopad eště hůř, než když sem se dostal do týhle podivný rodiny.

Vona teda dost řádila, když jí to potom kluk vyprávěl a povídala mi: "Číčo, ty jsi ale hodný kocourek, byla tě zima viď? Já sem tak ráda, žes nám neutekl, i když si tam byl bez večeře, ty chudinečko moje.."

"Jo, teď se lísáš," mňouknul sem, "ale kdes ses courala, dyž sem tam mrznul, no?" Upřimně řečeno, žádnou vodpověď sem ani nečekal, páč vim, že vona cizí jazyky moc nevovládá, zvlášť na mňoučtinu je hodně natvrdlá.

Vona teďko vůbec bejvá málo doma. A potom si myslí, že se pominu radostí, když se laskavě ráčí přijít domů vyspat. Jenomže to mě eště nezná. Já se na ní můžu úplně vykvajznout. Nastěhoval sem se ke klukovi a za ní přidu jenom když mam hlad. To má za ty zalepený vokna. Jenomže to vona stejně nikdá nepochopí, páč je tak trošku přitroublá a mýmu jedinečnýmu kočičímu stylu stejně nikdá neporozumí.

Nejni porád veselo

Vona je celá smutná. Už dlouho s ní nejni žádná legrace. Ten její morčecí mezulán na tom nejni dobře. Asi jí umře. A vona brečí a porád si všímá jenom jeho a na mě docela kašle. Ani se se mnou nemazlí. Vždycky říká: "Víš Číčo, Trumbelínek je na tom špatně, nesmíš ho zlobit, nech ho odpočívat." Jindy bych jí fakt neposlech, ale teď ňák cítim, že je to s nim fakt zlý. Je porád zalezlej a už začíná bejt i netečnej. Moc sem nerozuměl tomu, proč měla takovou radost, když něco laskavě ráčil sežrat, mě teda do hamáníčka nikterak uprošovat nemusí, ale potom sem pochopil, že mu asi nejde žrát.

---

Prej měl přerostlý zuby, tak mu je nějaká sadistická dochtorka zkrátila a von chudák vůbec nemůže do sebe soukat to jeho lupení. To bych nechtěl. Teda ne do sebe soukat lupení, ale abych nemoh žrát. Tak sem na ní mňouknul: Vopovaž se mi nechat někdy zkrátit zuby, copa to se zvířatům dělá? Máš rozum? Copa, když nic přerostlýho neměl, ale nežral třeba z jinýho důvodu, to tě nenapadlo?"

A vona mi snad poprvně v životě rozuměla. Povídá mi: "Víš Číčo, já si myslím, že on špatně žral už delší dobu a ty přerostlý stoličky byly až důsledek. Já myslím, že nám umře, že už je moc vysláblý a problém byl původně v něčem jiném."

"No konečně ti to došlo," pomyslel sem si. Bylo mi jí líto, vona ho má fakt ráda, i když je to takovej nadutec a smraďoch. Tak sem se rozhod, že jí nebudu zlobit, aby nebyla smutná a budu hezky u ní a budu hodnej kocour. Když chci, tak mi to docela de. Ne že bych mameluka zrovna musel, ale zase na druhou stranu mi až tak moc nevadí. Ale co já si počnu, estli von fakt umře? Koho budu špiclovat? A estli mi vona taky někdy přinese trávu? Někdy si taky dam rád od něj stýblo. Tak nevim, co bude dál. Bych chtěl kvůlivá ní, aby to ten trouba ustál, ale ňák cejtim, že to asi nedá.

Vona říká, že už to trvá moc dlouho a že už je moc slabej. Koupila mu sice ňáký špeciální práškový krmivo, co vobsahuje ouplně všecko, vždycky z toho namíchá takovou zelenou srajdu a cpe mu to do huby stříkačkou. Když to vidim, tak se mu nedivim, že nemá chuť do života. Todle kdyby dělala mě, asi bych se dočista zvencnul.

No a jinak teda musim říct, že mě její kluk vykartáčoval kožíšek, páč z něj prej nechutně padaly chlupy, jo to řek, a že prej z toho má kejchavku. A taky mi hned voštípal moje elegantní, už slušně dlouhý drápky. No ať si teda poslouží, páč chlupy i drápy mi zase narostou, že jo. Horší by bylo, kdyby mi vostřihal fousky, ale snad to není takovej zloduch. Myslim, že mi má docela rád i když se prej už moc těší na štěně. Já se netěšim, páč nevim, co to je. Že by to byl ňákej novej mameluk?

Bájné město v oblacích

Jak se má jeden vyznat v ženskejch, to by mi ale vopravducky zajímalo. Představte si, že vona je snad ňáká sadistická. Já sem teda myslel, že jenom na mě je zlá, ale vona je zlá i na to přitroublý morče. Ne kvůlivá tomu, že mu říká Trumbelín, to fakt ne, ale vona ho mučí. Vopravdu, sám sem to viděl. Tudle nedávno ho zavřela do tý jeho klece, potom ho chytla a začala ho tejrat.. Nejdřív mu kleštičkama uštípávala nohy a potom ho asi chtěla dočista utopit.

Myslim, že ho chtěla poslat na věčnost, teda do nějakého Morčecího města v oblacích.Jako tenkrát mě, když sem měl ten velkej průjem a byl sem celej vobalenej vod toho smradlavýho exkrementu, tak se na mě rozzuřila a cpala mě pod kohoutek a pouštěla na mě vodu. Tenkrát sem jí zdrapal tak, že na to nikdá nezapomene, ale vona když už teď ví, že mě nepřepere, tak si troufá si jenom na slabčího Sem teda do žádného města v oblacích nechtěl, to dá rozum, páč toho musim ve svým kočičím životě eště hodně stíhnout.

---

Moulu zase ňák zvlášť nelituju, že jo, ale co je moc, je moc. Nevim, jestli bych neměl zatelefonovat na ňáky ty vochranáře, abych jim vymňoukal, co se tady v tý rodině děje. Jenomže voni by byli asi stejně natvrdlí, jako je vona, páč ať na ní mňoukam co mňoukam, stejně mi nerozumí. Tak sem se šel nenápadně podívat, co to vlastně tomu morčecímu mamelukovi dělá. Von teda vyváděl, jako když ho napichuje na vidle, ale krev sem fakt neviděl. Tak nevim. Možná, že mu jenom střihala drápy, jako to dělá ten její kluk mě, ale já při tom ani nevrknu. Jenomže já nejsem žádnej srabík, že jo. Jo a taky mu nadávala. Řikala. "Trumbelo, ty už si takový smradlounek, chtělo by to trošku vyprat kožíšek." A potom ho vzala do koupelny, napustila umyvadlo a začla ho topit. Určitě jo, páč von byl úplně zticha, asi mu strčila hlavu pod vodu a von nemoh volat vo pomoc. Já bych se na něj stejně vykašlal, že jo, ale pro klid mý ďábelský kočičí dušičky sem na ní mňouknul. "Že se nestydíš, dovolovat si na slabšího a proč ho vlastně chceš utopit? Dyk se ti nepočural ani do postele."

Vona na mě koukala překvapeně, snad myslela, že mam vo mameluka strach nebo co a tak mi povídá. "Tovíš Číčo, musíme Trumbelínka taky někdy vykoupat, víš? Už nám trošku zavání, přál by sis taky koupel?"

No vona snad upadla… já a koupel. Čeho se jeden nenaděje v týhle poťapaný rodině. Ani sem jí nevodpověděl a radči sem zalez do voblíbejech fuseklí, aby jí taky náhodou nenapadlo mě chtít zkusit vykoupat. Ale jí to naštěstí fakt nenapadlo. Mydlila smraďocha v umyvadle a potom ho zabalila do ručníku a porádně ho utřela. A smraďoch ani nepípnul, chápete to? Von ten blbec se snad koupe rád. Když ho zase pustila na zem, málem sem se počural smíchy. Ten teda vypadal. Rozdrbanej a mokrej, okamžitě zalez pod křeslo. Asi se přede mnou styděl, jak vypadá směšně. Taky sem se nasmál, ale jenom tajně, aby mi neviděla, páč vona je schopná říct. "Hele moc se mu nesměj, nebo tě taky vykoupu." A to já nechci, já vodu nerad.